Herdyn jako bratr?

-ŽILETKA-

:MÍŠI POHLED:

Probudila jsem se, bylo už světlo. Vedle mě ležel Ment, koukal na mě a usmíval se.

H- Dobré ráno zlato.

M- Dobré ráno MenTíku.

H- Jak ses vyspala?

M- Jo moc dobře, po dlouhý době.

H- To jsem rád, budeš něco snídat?

M- Nevím, nemám moc hlad. Radši bych byla kdyby jsem jeli za Pavlem.

H- Tak dobře oblíkni se, sejdeme se dole.

Vstal z postele a odešel z pokoje. Vstala jsem taky, převlíkla jsem se do černých elasťáků, zeleného krop-topu. Vyšla jsem z pokoje a sešla schody. Dole seděl Wedry, pil kafe. Jako vždy.  

M- Ahoj.

W- Ahoj, co je že jsi tak v náladě?

M- Ale nic.

Zamála jsem se, po chvilce se přidal i Wedry.

H- Uniklo mi něco?

M- Ne neboj.

H- Aha, tak jedem?

W- Kam? Jestli se můžu zeptat.

A usmál se, podívala jsem na něj a usmála jsem se taky.

M- Pojedeme za Pavlem, chceš jet taky?

W- Jestli vám to nebude vadit. Ale proč tak brzo?

H- Ty to vlastně nevíš.

W- A co bych měl vědět?

H- Pavel se už..

Nenechala jsem ho to doříct, měla jsem takovou radost. Že jsem to vykřikla.

M- Pavel se už probudil.

W- To je skvělá zpráva.

M- Já vím, tak jedem?

MenT se na mě tázavě podíval. Nechápala jsem proč.

H- Ale nejdřív mi něco slib.

M- A co?

H- Už mi nikdy nebudeš skákat do řeči, dík.

M- Jo promiň, to bych nebyla já.

Začali jsme se smát. Po chvilce dal Wedry hrníček do myčky a mohli jsme jet. Jeli jsme asi hodinu, jako vždy. 

H- Jsme tu.

M- Jupí!

Rychle jsem vylezla z auta a měla namířeno do nemocnice.

W- Ale počkej na nás.

M- Jo ale pohněte.

Přidaly se ke mě, zastavily jsem se před jeho pokojem. Byla jsem nervozní a zároveň šťastná. Po chvilce váhání jsem zaťukala, ozvalo se tiché "Dále". Vešli jsme, koukla jsem se na Pavla a slzy se mi začali nalévat do očí. Měla jsem radost.

:PAVLŮV POHLED:

Probudil jsem se v bílém pokoji. Kde to sakra jsem? Chtěl jsem vstát, ale ucítil jsem velkou a pichlavou bolest v hrudníku. Po chvilce jsem si vzpomněl co se vlastně stalo. Najednou do pokoje vešel doktor.