ONE SHOTS [BTS] CZ

(V X JungKook) Last Letter

(-Min-)

Kim TaeHyung

,,Kookie?" Otevřu vchodové dveře od jeho domu. ,,JungKooku?" Zkouším to znovu. Je zhasnuto a divím se, že byli odemčené dveře. 

Dojdu k vypínači a zapnu světlo. Naskytne se mi pohled na prázdnou chodbu - když říkám prázdnou, myslím tím doopravdy prázdnou, všechen nábytek je pryč. Co se to děje?

,,Kooku?!" Zavolám a podívám se směrem, kde je jeho pokoj. Vydám se směrem k jeho pokoji - jdu pomalu, doopravdy pomalu a dívám se po prázdném bytě. 

Stojím před bílými dveřmi a jak omámený se na ně dívám. Vytáhnu si z kapsy mobil a najedu na zprávu od JungKooka, která mi přišla pře půl hodinou - ta zpráva je důvod proč jsem teď tu.

---

Pá, 23:01

Sušenka: Tae, musíš okamžitě přijít ke mně domů! Vím, že je pozdě, ale je to nutné! 

Pá, 23:29

Čaj: Kookie, co se děje?

Čaj: Kooku?

Čaj: Hej!

---

Mobil si zase schovám do kapsy a moje ruka spočine na klice. Zavřu oči, nadechnu se a otevřu dveře. Prázdno, však ne zcela prázdno...

Můj pohled padne k malé obálce ležící na zemi uprostřed místnosti. 

Nahmatám vypínač vedle dveří a zapnu světlo. Skousnu si nervózně spodní ret a vydám se k obálce. 

Skloním se pro obálku a prohlédnu si ji ze všech stran. ,,Pro Taeho..." Přečtu nahlas to, co stojí na zadní straně. Obálku okamžitě roztrhnu, vypadne z ní poskládaný papír.

Trošku se bojím, ale papír nakonec rozevřu.

---

Můj milovaný Tae,  

určitě se ptáš, co to má všechno znamenat... Ptal bych se taky. V tuto dobu, když si to čteš, já už dávno sedím v letadle, které míří do LA. Věděl jsem, že odlétáme dnes už asi měsíc, ale já se pořád nedokopal k tomu, abych ti řekl, to co jsem ti chtěl říct za celou tu dobu, co se známe. 

Proč jsem ti neřekl, že se stěhuji na druhou stranu světa? Nedokázal jsem to! Nedokázal bych se dívat do očí člověku, kterého miluji, mluvit s ním a vědět, že je to naposledy. Začal bych brečet, vlastně brečím i teď... 

Když to tak píšu v hlavě mi probíhá tolik vzpomínek. Jak se nám povedlo ztratit se v lunaparku. Jak jsme spolu s Jinem pekli dort na Joonovi narozeniny, ale nakonec to dopadlo tak, že Jin pekl a my po sobě házeli mouku. Jak jsi mě před měsícem vyválel ve sněhu, já jsem dostal rýmu a ty jsi se o mě staral. Po pár dnech už mi bylo lépe, ale já hrál neskutečně nemocného, jen aby jsi se o mě staral dál. Přemluvil jsem tě i k tomu, aby jsi si lehl za mnou. Celý den jsme si povídali a povalovali se. Pro někoho je to nic, ale pro mě to bylo nesmírně mnoho. 

Pamatuješ si na to, jak jsme spolu spali u Jimina a povedlo se nám ho vystrašit natolik, že jsme potom museli spát s ním? V tu dobu jsem tě znal asi měsíc, ale už tehdy jsem věděl, že tě miluji. Spali jsme vedle sebe a ty jsi večer obmotal svoje ručky kolem mě a pevně si mě k sobě tiskl. Vím, spal si, ale bylo mi tak dobře. Bylo mi nesmírně dobře v tvém teplém obětí.

Proč jsem ti neřekl, že tě miluji? Proč jsem ti neřekl, že k tobě něco cítím? Zkus milovat někoho, kdo o tobě přemýšlí jak o kamarádovi. Zkus přijít za svém nejlepším kamarádem a říct mu, že jsi se zamiloval - že jsi se zamiloval do něj. To byl přesně můj případ. Miloval jsem a pořád miluji osobu, která mě bere jako pouhého kamaráda, jako samozřejmost v jeho životě. 

Tae, já pláču - já pláču pro tebe! Nemůžu přestat, snažím se, ale nejde to! Proč jsem ti to neřekl?! Proč jsem ti nedokázal do očí říct, že tě miluji, na místo toho, abych psal tenhle stupidní dopis, který si pravděpodobně ani nepřečteš?! Proč jsem tak neschopný?! Proč nedokážu přestat brečet?! A proč pořád pokládám otázky do dopisu, na který mi nemůžeš odpovědět?!

Pamatuji si na to, jak sem se rozbrečel. Ten den si pamatuji, protože si mi řekl něco, na co do smrti nezapomenu. Odběhl jsem na školní záchody během chemie. Schoulil jsem se do rohu místnosti a plakal. Tiše jsem trpěl ve svém světě, ale najednou jsi do mého světa přišel ty. Nic jsi neřekl, jen sis sedl vedle mě a přitulil se ke mě. Propletl jsi naše prsty a dovolil jsi mi máčet tvoji mikinu mými slanými slzami. Položil jsem ti jednoduchou otázku. ,,Proč jsi přišel?" Jednoduchá otázka padla, ale odpověď pořád nikdy. Po delší době ticha se ozval tvůj kovový hlas. ,,Protože tě miluju..." Protože tě miluju... Lhal jsi? Chtěl jsi mi dát naději?! Věděl jsi, že tě miluji a jen sis ze mě utahoval?!

Nenávidím tě TaeHyungu! Proč jsem to napsal, když vím, že to není pravda? Vím, že tě miluji a nevím co s tím mám dělat!

Miluji tě... Byl jsem na tobě závislá, možná pořád jsem. Bez tvého hlasu, pohledu, doteku - nevydržím bez toho! Nedokážu to!

Než ukončím tenhle dopis, chci ti říct ještě jednu důležitou věc. Nevolej mi, nepiš mi, nesnaž se se mnou zkontaktovat, nesnaž se najít moje bydliště, prostě nic! Neexistuji... Pokud se o to pokusíš, neodpovím.Chci zapomenout, i když vím, že nezapomenu. Prostě zapomeň...

 Miluji tě, JungKook!

---

Sedím na zemi uprostřed Kookova pokoje a zůstávám hledět do papíru. ,,Kookie?" Rozklepou se mi ruce a cítím jak mě pálí oči. Po tváři mi steče první slza. ,,Proč jsi mi to neřekl?! Kurva!" Papír chci odhodit, ale on se jen snese pomalu k zemi. 

,,Miloval jsem tě! Miluju tě!" Snažím se postavit na nohy. ,,Proč jsi mi to kurva neřekl!" Začnu sebou hystericky šít. ,,JungKookie vrať se, prosím!" Křičím mezi slzami. ,,Vrať se mi!" Sžírá mě pocit toho, že jsem na tom byl zcela stejně...

Schoulím se do klubíčka a snažím se nadechnout. ,,Prosím!"

,,Prosím!" Slzy začnou ustávat.

,,Miluju tě..." Zůstanu se tupě dívat do stopu. Cítím, jak se se mi oči lepí k sobě. ,,JungKookie..." Zachraptím do prázdna.

,,Nezapomenu..."

- The End -

Omlouvám se... Vím, tyto OneShots jsou od toho, aby jste se pobavili(Všichni víme, jak to myslím...), ale já prostě neměla náladu něco takového psát... Tento díl je spíše takový od srdce...