Znovu už ne

Kapitola 2

Suze

Po včerejší noci se mi povedlo úspěšně proklouznout bytem, aniž by si mě Rebeka všimla. Bylo mi jasné, že má opět kocovinu a že u nás přespal i Aiden, když jsem u botníku našla jeho boty. Teda aspoň jsem předpokládala, že jsou jeho. Potřebovala jsem si dnes ještě něco zařídit než nám zítra začne škola.

Zaparkovala jsem auto u blízké tělocvičny v kampusu, kde většinou někdo trénoval. Míhali se tu fotbalisté, volejbalisti a ostatní sportovci, kterým jsem se snažila vyhýbat. Jenže ani oni nedokázali vyplnit veškerý časový harmonogram, takže jsem se chtěla domluvit se správcem, že si tu někdy taky přijdu zacvičit. Byla to pro mě skvělá příležitost uvolnit z těla veškerý stres, navíc jsem milovala, když jsem si trochu zasportovala. Naplňovalo mě to a já to milovala. Cítit se vyčerpaná po pořádné dávce tréninku a hned potom teplá sprcha. Tohle mi pomáhalo odreagovat se od většiny věcí, ale štvalo mě, že na to mám jen omezené množství času.

Prošla jsem po cestičce na vrcholu tribun a zadívala se na hrací plochu, kam zrovna mířila skupinka kluků. Odvrátila jsem od nich pohled, rozepnula si černý kabát, aby mi nebylo ještě větší teplo než mi bylo a došla ke dveřím správce sportovního komplexu. Zaklepala jsem na dveře a vešla dovnitř. Přesně jak bývalo ve zvyku, seděl náš starý správce za stolem plném papírů ve svém polstrovaném křesle a telefonoval. Zamávala jsem mu a on mi to vrátil. Byl ke mně pokaždé milý a trpělivý stejně jako k člověku, s kterým vedl hovor.

Podívala jsem se po prostoru plném vitrín s několika poháry či diplomy. Měl tu i skříně plné šanonů. Posadila jsem se na židli naproti němu přes stůl a čekala než dotelefonuje.

„Ještě ti zavolám," řekl nakonec a ukončil hovor. Položil mobil na stůl a přejel si rukama po hlavě, na které chyběly vlasy. Už jsem si zvykla na jeho vzhled tvrďáka, kterým byl, ale měl i jiné vystupování, které často používal, když jsme spolu mluvili. Jeho mohutná ramena se uvolnila a potom se opřel lokty o stůl.

„Nech mě hádat, Suze. Přišla jsi sem, aby ses mě zeptala, zda není nějaká doba, kdy žádný sportovec nevyužívá plochu, že?" Usmála jsem se a sklopila pohled k zemi. Překvapilo mě, že si to pamatuje, ale je pravda, že jsem za ním kvůli téhle žádosti byla už asi po čtvrté nebo i víckrát? Pokaždé, když se nám změnil rozvrh nebo sportovcům jejich tréninky, přišla jsem se ho zeptat. Správce vytáhl z jednoho z šuplíků štos papírů a z nich mi jeden podal.

„Vyznačil jsem ti modře dobu, kdy tu nikdo nebude, ale je zima a volného místa je tu málo. Ale až zase bude tepleji, většina sportovců se přesune na venkovní hřiště a bude tu víc místa i pro tebe." Souhlasně jsem přikývla.

„Děkuji," řekla jsem. Schovala jsem si od něj papír a zvedla jsem se ze židle.

„Sbohem a hodně nervů na sportovce," popřála jsem mu jako obvykle. Správce se zasmál. Svěřil se mi, že kdysi jím sám byl. Hrál basketbal za jeden ze zdejších týmů. To vysvětlovalo i poháry z jeho hráčské doby. Teď tu seděl a staral se o celý komplex a neustálý sportovci, kteří ho otravovali kvůli změně v časovém harmonogramu mu někdy už lezli na nervy. Kdybych byla na jeho místě a pořád mě někdo kvůli tomuhle otravoval, uškrtila bych ho. V tomhle jsem oceňovala jeho klidnou a trpělivou povahu.

Místo toho, abych zamířila rovnou k bočnímu východu a na parkoviště, kde jsem měla auto, jsem se zastavila a podívala se na plochu, kde se skupina kluků pod vedením trenéra rozdělovala na skupinky, které se střídali ve střílení na brankáře. Fascinovaně jsem je pozorovala. Věděla jsem, že tu máme mnoho sportů, kde kluci s vysokým egem a namakaným tělem mohou hrát, ale nikdy mě nenapadlo, že tu je i družstvo házenkářů.