Znovu už ne

Kapitola 1

Suze

Člověk by ani neřekl, jak lehké je si na tohle krásné město zvyknout. Vždycky jsem se bála velkých měst u nás doma, tudíž jsem měla extra strach, když jsem nastoupila na jednu z Bostonských univerzit. Jenže to byla má první volba. Sice jsem byla od domova vzdálená přes celou zemi, ale nevadilo mi to. Alespoň nebudu pod neustálým dohledem a všechno bude jen na mě.

Projížděla jsem ulicemi tohohle nádherného města a užívala si ten pocit být zpátky tady. Musím si připomenout, že dlužím Rebece několik peněz za tohle luxusní auto, protože američtí mustangové byly vždycky moje lásky. A taky ji musím vynadat, že mi ho vůbec kupovala. Skamarádili jsme se na začátku školního roku a ona byla úplný opak mne, ale měla jsem ji ráda.

„Takže mi říkáš, že ti ta Rebeka koupila auto, o kterém ses jí svěřila, že se ti líbí a k tomu všemu ti ještě umožnila, že s ní budeš bydlet?" zeptala se mě přes telefon moje kamarádka z dětství. Škoda, že tohle nemohla prožívat se mnou. Ona studovala úplně jinde, ale je pravda, že ona si taky plnila sen na univerzitě v Seattlu.

„Jo. Je to ode mě hodně sobecký, když jsem to přijala? Samozřejmě, že jí budu platit za pronájem a to auto jí taky zaplatím, ale i tak," odpověděla jsem jí a odbočila na další křižovatce doprava. Za ten půl rok co jsem tady mi Rebeka ukázala celé město, i když jsme se nejčastěji stejně pohybovali na prostorách školy či v našich oblíbených částech města. Několikrát se mě už snažila i seznámit s jejími chlapeckými kamarády a přítelem, ale pokaždé se mi povedlo úspěšně z toho vyváznout.

„Noo, vzhledem k tvé povaze možná jo, ale i tak je dobře, že jsi to přijala a neřeš to. Někdy prostě musíš být trochu mrcha a přijímat dárky. Míň skromnosti víc potvory." Zhluboka jsem si povzdechla a sesunula se na sedadle o trošku níž, když jsem zastavila na další červené.

„Být mrchou mi nevadí, ale prostě mi to přijde takové..."

„Špatné, neskromné..."

„No jo obě víme co myslíš. Ale stejně jí to zaplatím."

„To bys jinak ani nebyla ty," podotkla Lena. Nad jejími slovy jsem se musela usmát. Stejně nechápu, jak to tu můžu bez ní zvládnout. "Hlavně mě potom nezapomeň jednou seznámit s tou Rebekou."

„Jasně a teď k mojí smůle ahoj nebo svůj plat z práce dám za tenhle telefonát. Zavoláme si později přes skype?"

„Jasně, tak zatím a hodně štěstí v novém domově," popřála mi těsně před tím než zavěsila a já podle adresy, kterou mi Rebeka dala dojela k jednomu z těch velkých domů, ve kterých často bydlí mladí studenti. Vypnula jsem motor auta a vystoupila z něj. V Bostonu ještě panovala zima, takže na ulicích i chodnících byla značná vrstva sněhu a chlad se mi zažíral pod bundu. Zavřela jsem dveře a přešla ke kufru, z kterého jsem vytáhla svoje zavazadla. Většinu věcí jsme s Rebekou stihli přestěhovat ještě před prázdninami, ale zapomněla jsem si od ní vzít klíčky, takže mi je nechala pod rohožkou u dveří do bytu.

Zamkla jsem auto, popadla svoje zavazadla a vydala se navštívit svůj nový byt. U Rebeky jsem už párkrát byla, ale nikdy jsem tam nestrávila noc, protože jsem se snažila vyhnout těm trapným chvílí, kdy ji uvidím s jejím přítelem v nějaké nevhodné pozici nebo tak, i když teď to už podstoupit musím.

Vyšla jsem do příslušného patra a zastavila se před dveřmi do Rebečina bytu, o který se teď bude se mnou dělit. Sebrala jsem z pod rohožky klíče a zasunula je do zámku. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela si dveře nejen do mého nového bytu, ale i do nové etapy mého života.