Znovu už ne

Kapitola 12

Asi mám nějaké zamilované období (vtipný, když nikoho nemám), ale rozhodně to má plus v tom, že teď mám chuť psát nějaké slaďárny a vychází to zrovna na Znovu už ne. Tak snad se kapča bude líbit a takové malé poslední info. Opět mi začala škola (výška, druhý ročník), takže má aktivita asi trochu zase klesne. I tak se na vás budu těšit u další kapitoly. :)

Chris

Domů k rodičům jsem moc často nejezdil. Ne že bych to měl daleko to ne. Bývaly v Bostonu, ale nebyl k tomu moc důvod ani možnosti. John se s přítelkyní před rokem odstěhoval do New Yorku a Liam studoval na vojenské akademii. No a rodiče? Máma byla věčně na pracovních cestách a táta byl plně zaměstnaný terapeut. Ani jsem pořádně netušil, proč jsem domů vlastně jel. Možná jsem jen chtěl zkusit štěstí zda jsou rodiče doma a pozdravit je.

Táta byl jako vždy v pracovně a s někým telefonoval, když jsem vešel dovnitř. Jen jsem na něj mávl a lehl si na koženou pohovku. Zadíval jsem se do stropu a přemýšlel proč musím stále myslet na Suzina včerejší slova. Nikdo nechce být sám nebo jo?

„Co se děje, že jsi přijel?" vytrhl mě táta z přemýšlení. Podíval jsem se na něj. Seděl za stolem a rozvaloval se v křesle.

„Nic. Proč by se mělo něco dít? Přijel jsem jen na návštěvu." Táta si podepřel hlavu o ruku a pozvedl obočí. Tento výraz jsem znal až příliš dobře. Nevěřil mi ani nos mezi očima.

„Vždy předem zavoláš zda jsme doma." Tak tento detail mi unikl. „Vyklop to. Co se děje, Chrisi?" Posadil jsem se a prohrábl si rukou vlasy. Měl jsem silné nutkání si jít zakouřit, ale máma by mě asi zabila kdyby ucítila pach cigaret kdekoliv v domě.

„Ani sám nevím. Asi jsem přijel kvůli radě." S tátou jsem měli skvělý vztah, a když jsem si nevěděl rady, tak mi vždy dokázal poradit. Ne že by se to stávalo často, ale když se to stalo, věděl jsem za kým mohu jít a kdo mi pomůže. Máma byla v tomhle ohledu vždy až na druhém místě.

„A koho žádáš o radu. Terapeuta nebo otce?"

„Je v tom rozdíl?" zeptal jsem se ho. Táta se rozesmál.

„Asi ne." Pousmál jsem se. Táta měl talent na to odlehčit závažnost situace. N2kteří lidé říkali, že jsem po něm. Možná povahově, ale vzhledově jsem byl spíš po mámě. To ona byla bruneta, zatímco otec byl zrzek s pihami a zelenými oči. Vlastně když to tak vezmu, i mí bratři nebyli vůbec podobní na tátu.

„Znám jednu holku. V jednu chvíli se v pohodě bavíme a v další se vše změní a ona se stáhne do sebe. Nevyznám se v ní. Je to jako udělat jeden krok v před a další dva vzad."

„Kamarádka?"

„Nejspíš? Já nevím. Rozhodně ne po včerejšku."

„Pověz mi o ní," požádal mě táta a já mu vyhověl. Pověděl jsem mu vše od našeho prvního setkání až po včerejší noc. Táta mě nechal mluvit bez přerušení, jen občas pokývl hlavou, změnil polohu sezení na židli nebo něco zamrčel jako souhlas. Bylo fajn mít otce terapeuta.

„Už jsem ti říkal, jak jsme se s mámou seznámili?" Dobrá změna tématu. V tom by mu Suze mohla konkurovat.

„Jo. Bylo to na výšce. Narazils na ni v knihovně." Máma si tam tehdy četla knížky k seminární práci a tátovi padla do oka aniž by s ní promluvil a chodil potom do knihovny každý den a trávil tam většinu času, jen aby ji mohl vidět, dokud se konečně neodvážil a nepromluvil s ní.

„Tvá matka má dvě tváře. Milující matky a silné ředitelky hotelového řetězce. Její workoholická povaha u ní sice převládá, ale to není podstatné. Jde o to, že tvá matka měla na výšce jedno pravidlo. Žádný vztah. Chodila na párty, měla sex, ale nechtěla se vázat."