Znovu už ne

Kapitola 8

Chris

Když jsem se vrátil k Suze, stále spala. Čaje neubylo, takže se asi ještě neprobrala. Sebral jsem lísteček, přikryl jí peřinou, která se jí shrnula níž a pak potichu vyšel z pokoje. Odložil jsem si tašku s věcmi k pohovce a sám si na ni sedl. Zapnul jsem televizi a našel tam sportovní program, kde se zrovna hrál hokej. Toronto zrovna válcovalo Chicago. Vytáhnul jsem si z tašky notebook a pustil se do prezentace do dějepisu. Suze už něco měla hotové, tak jsem chtěl přispět, navíc jsem měl čas, který jsem k tomu mohl využít.

Slyšel jsem, jak se dveře od Suzina pokoje otevřely. Otočil jsem se tím směrem a uviděl Suze stát ve dveřích, zabalenou v peřině a nervózním pohledem.

„Dobré ráno," řekl jsem jí, i když podle hodin už byl večer. Přesněji osm hodin přesně.

„Nečekala jsem tě tu," řekla.

„Já zas myslel, že spíš." Atmosféra mezi námi byla napjatá až skoro hmatatelně. Suze pořád stála ve dveřích, tak jsem se posunul víc do strany a poplácal místo vedle sebe. Snažil jsem se být uvolněný, ale přitom jsem byl nervózní.

„Spala jsem, jen jsem se před chvílí probrala, dělala kousek z prezentace a pak jsem se chtěla podívat na seriál, ale to je v pohodě jen. Nečekala jsem, že tu jsi, neslyšela jsem televizi," mluvila nesrozumitelně.

„Ztišil jsem hlasitost, abych tě náhodou neprobudil." Suze přikývla a začala se otáčet."Na jaký seriál ses to chtěla dívat?" Suze se na mě nejistě podívala.

„Ehm, máš tam hokej. Můžu se na to podívat na notebooku, takže nic se neděje už tak je od tebe milé, že tu zůstáváš, i když nemusíš. Jo a díky za tu polévku je dobrá a..."

„A?" zeptal jsem se. Zajímalo mě co chtěla říct, když se už tak rozjela.

„Jak hrajou?" Usmál jsem se a podíval se na televizi. Toronto zrovna vedlo o dva góly nad Chicagem. Jenže co z toho. Hokej jsem měl rád, ale netušil jsem zda i Suze. Vzal jsem do ruky ovladač a najel s ním na seznam kanálů.

„Jaký seriál?" zeptal jsem se jí.

„Neměl jsi tam hokej?" To sice jo, ale chtěl jsem to mezi námi urovnat nebo jí naučit mi věřit. Aspoň trošičku.

„Toronto to má v kapse. Do konce zbývaly tři minuty a vedlo o dva góly. Ten seriál?" zopakoval jsem svou otázku.

„Odložené případy," řekla Suze a přešla k pohovce. Sesunula se na ni a přikryla se peřinou. Upravila si pod sebou polštář a pak se skrčila tak, aby se nohama nedotkla mě. Přepnul jsem hokej na seriál, který zrovna začínal. Zvedl jsem se z pohovky.

„Kam jdeš?" zeptala se mě Suze.

„Jen pro něco k pití. Chceš něco?" Zavrtěla hlavou a pak se zaměřila opět na televizi.

Odešel jsem do kuchyně, kde jsem si vytáhl z lednice pivo a Suze připravil čaj. Ten, který jsem jí nechal na nočním stolku už musela mít určitě studený. S hrníčkem čaje v jedné ruce a pivem ve druhé jsem se vrátil zpátky do obývacího pokoje, kde zrovna zněla znělka seriálu.

„Proč zrovna odložené případy?" zeptal jsem se jí, když jsem jí pokládal hrníček na stůl.

„Díky a co?"

„Proč zrovna tento seriál?"

„Mám ho ráda. Je zajímavé vidět, jak i po tolika letech dokážou vyřešit starý případ. Navíc mám ráda ten kolektiv," odpověděla mi. Vypadala uvolněji než před pěti minutami.