Ten jediný

3-Ale notak!

Super. Vše mám sepsané. Teď už jen napsat scénář. To bude zase něco. Začal jsem si říkat vše, co musím udělat. Papír byl popsaný z obou stran, jen v tom najít něco, co by se dalo použít. Zapnul jsem notebook a položil ho na postel vedle popsaného papíru. Nakonec jsem na postel položil i sebe. Začal jsem se scénářem, ale uvědomil jsem si, že tomu něco chybí. Vstal jsem a šel si udělat kafe. Vrátil jsem se a znovu si lehl do mé původní polohy, jen s tou změnou, že vedle mě na nočním stolku ležel hrneček s kafem.
"Teď je to perfektní."
Usmál jsem se s pohledem na kafe. Konečně jsem se pustil do scénáře. Ani nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležel. Jediné, co vím je to, že když jsem se odtrhl od psaní, tak už byla venku tma a hrneček s kafem byl prázdný. Odendal jsem notebook z mých nohou a rozhlédl se po pokoji. Najednou jsem uslyšel divné zabručení. Nejdřív jsem se lekl, ale pak jsem si uvědomil, že je to mé břicho.
"Ach Karle, Karle. Tys celý den zase nic nejedl. Přeci nejsi anorektička!"
Říkal jsem si při cestě do kuchyně. Nadšeně jsem otevřel ledničku s tím, že se konečně pořádně najím. No, bohužel jsem zjistil, že má veliká lednička v sobě ukrývá jen papriku, jahodovou marmeládu a jedno jablko.
"Hm...Vydatné."
Řekl jsem si ironicky. Popadl jsem marmeládu a položil jí na stůl. Ve špajzu jsem našel poslední dva krajíce chleba.
"Hochu, musíš jít nakoupit, jinak tady umřeš!"
Řekl jsem. Položil jsem oba krajíce na talíř a ten položil na stůl. Ještě jsem vytáhl ze šuplíku nůž a konečně jsem se posadil na židli. Namazal jsem oba krajíce a s radostí, že mám konečně nějaké jídlo, je snědl. Konečně jsem utišil to strašné kručení v mém břiše. Umyl jsem talíř a nůž a marmeládu schoval zpátky do lednice. Kouknul jsem na hodiny.
"To už je sedm?! Proboha jak dlouho jsem ten scénář psal?!"
Zhrozil jsem se. Vběhl jsem do sprchy. Hned, jak jsem na sebe pustil teplé kapky vody, tak jsem uslyšel zvonění mého telefonu.
"No to snad ne! Celou dobu mi nikdo nevolá a teď najednou?!"
Naštvaně jsem vypnul vodu a obmotal kolem mého pasu ručník. Sice bydlím sám, ale přijde mi úchylné doma chodit nahý. Ještě, když mám v obýváku velké okno. Chvilku mi trvalo, než jsem mobil našel, ale nakonec byl pod dekou na posteli. Ve chvíli, kdy jsem ho vzal do ruky, tak přestal zvonit.
"Ale notak!"
Sykl jsem. Podíval jsem se, kdo mi volal. Martina Jmenujuseová.
Musel jsem se začít smát. Tohle je další Honzovo dílo. Rychle jsem vytočil Martinovo číslo a čekal, až to zvedne.
"Kájo?"
Ozvalo se z druhé strany.
"Martine? Ahoj. Co potřebuješ?"
"Jen, že s tím Honza souhlasí. Asi jsem tě v něčem vyrušil, co? Promiň."
Zasmál se.
"Ne. V pohodě. Jo, to je super. A v kolik si dáme v ten pátek sraz?"
"Na letišti Václava Havla u terminálu dva. Letí to už v devět takže tak v sedm na letišti."
No potěš pánbůh. To bude zase něco.
"Dobře. Díky. Zatím ahoj."
"Čau!"
Zavěsil jsem. Snad poprvé, co jsem zavěsil já a ne druhá osoba. Odhodil jsem mobil na postel a vrátil se do sprchy. Když jsem se dosprchoval, převlékl jsem se do pyžama. Kouknul jsem na hodiny. Osm.
"Hmm..stejně nemám co dělat. Jdu spát."
Řekl jsem si a šel si vyčistit zuby. Pak jsem vlezl do postele a vzal do rukou mobil. Viděl jsem oznámení na YouTube. Někdo vydal nové video. Ano. On vydal nové video. Chvíli jsem váhal, jestli se na video podívám, ale řekl jsem si, že musím trénovat, abych k němu nepřijel a neomdlel jen kvůli tomu, že ho vidím naživo. Nakonec jsem tedy klikl na oznámení a na YouTube se zaplo video od té nejúžasnější osoby...

____________________________________
Ahoj! Tak máme za sebou třetí kapitolu :) Jsem ráda, že čtete mou povídku <3
Jako pardon, ale WOW? Za ani ne den tu je 50+ přečtení a přes 30 hvězdiček?! Jste nejlepší! Děkuju! Strašně mě to baví psát a opět doufám, že vás to baví číst :D Mějte se krásně! Pa pa!