Ten jediný

6-Vzpamatuj se!

Honza si šel sednout na gauč. Já pořád stál u dveří a pozoroval ho.
"Karle? Co tam děláš? Pojď si sednout ke mně!"
Zasmál se Honza. Když to dořekl, přejel mi mráz po zádech.
"Jo..jojo. Hned."
Trochu jsem se zakoktal. Protočil jsem sám nad sebou oči. Odložil jsem si batoh ke dveřím a pomalým krokem šel ke gauči. Snažil jsem se vypadat přirozeně, ale nejspíš se mi to nedařilo, protože mě Honza celou dobu se zaujetím pozoroval.
"Co ti je?"
Zeptal se, když jsem dosedl na gauč. Sedl jsem si na druhou stranu, než byl on. Prostě co nejdál od něj.
"Co? Nic."
Nevěřícně se na mě podíval.
"Hm..Fajn. Tak, natočíme nějaký to video?"
Zeptal se a přisedl blíž ke mně. Měl jsem pocit, že mi naskočila husí kůže. Podíval jsem se na svou ruku. Naštěstí to byl opravdu jen pocit.
"Nevím."
Řekl jsem jednoduše.
"Proč furt odpovídáš jednoslovně?"
Pořád na mě zvláštně koukal. Nechtěl jsem se na něj podívat přímo. Proto jsem koukal na televizi a periferně viděl jeho pohled.
"Nevím."
Honza pokrčil rameny a postavil se.
"Dobře, nevím, co ti je, ale chceš se mnou natočit nějaké to video?"
"Jo. Chci."
Ty ani nesmíš vědět, co mi je. Řekl jsem si v hlavě. Honza začal nastavovat kameru. Za tu dobu, co natáčím, jsem si všimnul, že se před kamerou chovám trochu jinak, než v realitě. Tak nějak uvolněněji. Honza zapnul kameru a posadil se vedle mě. Začal s videem a já pořád nevěděl, co se bude dít. Až po prvních třech minutách jsem zjistil, že hrajeme sedm sekund challenge. Když jsme natáčeli, vůbec jsem na Honzu nemyslel jako na toho, kdo se mi líbí. Byl to jen můj kamarád. Kéž by to tak bylo vždy. Dotočili jsme a v momentě, kdy Honza vypnul kameru jsem ho zase viděl jako kluka, který se mi líbí. Honza něco řešil s Radym a já jen mlčky seděl na gauči. Po chvilce si ke mně přisedl.
"Myslím, že to bude dobrý video."
Zasmál se. Upřímně jsem si to myslel taky. To video bylo strašně šílené. Stalo se nám spoustu failů a v jednu chvíli dokonce spadl obraz z toho, jak jsme dupali. V tu chvíli jsme málem oba dostali infarkt. Naštěstí se s obrazem nic nestalo a vrátili jsme ho na původní pozici. Na tu větu jsem zareagoval pouhým úsměvem. Už mě zase vzala depka a částečná panika. Nemůže sedět takhle vedle mě, když na něj mám myšlenky, které by prostě kamarád mít neměl!
"Co budeme dělat teď?"
Zeptal se. Já bych s tebou dělal věcí...Sakra Karle! Vzpamatuj se! Na co to proboha zase myslím! Měl jsem chuť si nafackovat, ale kdybych to udělal, tak by to Honza asi nenechal bez povšimnutí a myslel by si, že jsem totální magor.
"Nevím."
Řekl jsem s trochu chvějícím se hlasem. Nemohl jsem nic víc říct. Můj jazyk byl jako opařený. Věděl jsem, že když řeknu něco víc, tak bych nakonec řekl úplně všechno. Úplně. A to já nechtěl. Proto jsem odpovídal jen jednoslovně. Takhle jsem se tomu vyhýbal.
"Kájo ale fakt. Co ti je?"
Na tuhle otázku prostě nemůžu odpovědět, jelikož to ani já pořádně sám nevím. A kdybych řekl to málo, co vím, tak by se naše  přátelství prostě rozpadlo. A jak už jsem říkal: to já nechci! Raději budu dokonce života mlčet, než abych přišel o kamaráda. Má reakce na otázku bylo jen pouhé tiché nic. Honza se nejspíš urazil, že s ním nechci mluvit a tak se oddálil na druhý konec sedačky a potichu sledoval televizi. Na jednu stranu jsem byl rád, že se trochu vzdálil a už na mě nemluví, ale na druhou stranu jsem ho chtěl mít co nejblíž a mrzelo mě, že je naštvaný. Jsem komplikovaná osoba a vím to! Ale co já s tím mám asi udělat? Oba jsme v naprosté tichosti sledovali televizi. Jediné, na co jsem v tu chvíli myslel nebyl pořad, který právě běžel, ale bylo to, kdy mám odjet domů.

____________________________________
Ahoj! Jsem ráda, že jste
to zase dočetli až sem :D
Neskutečně moc vám děkuji
za 200+ přečtení! Je to neskutečně šílené!
A dostali jsme se i na několikáté místo v kategorii ff! Miluju vás!  Také bych chtěla zmínit, že píšu i druhou knížku "Fotograf" a byla bych ráda, kdybyste se na ní podívali :)
Mějte se krásně, užije si
druhou adventní neděli a pa pa! <3