Ten jediný

22-Růžová náplast

Ráno. Vzbudilo mě slunce, které mi svítilo přímo do očí. Nepříjemně jsem zamlaskal a pokusil se otevřít oči. Po nějaký chvíli se mi to povedlo. Zjistil jsem, že Honza ještě spí a...jeho ruka je stále na mém boku. Najednou se Honza začal vrtět. Rychle jsem zavřel oči, aby to vypadalo, že stále spím. Slyšel jsem, jak zhluboka vydechl a pak už bylo zase ticho. Opatrně jsem pootevřel jedno oko. Málem jsem vykřikl, jak jsem se lekl. Přímo u mé hlavy měl Honza obličej. Když se vrtěl, asi se převalil blíž ke mně. Ještě chvilku jsem rozdýchával tento šok, když jsem uslyšel zběsilé mlácení do dveří. Vystřelil jsem do sedu, takže ze mě Honzova ruka spadla. To ho probudilo a začal si mnout oči.
"Kluci! Okamžitě vstávejte! Je jedenáct! Ať vás za deset minut vidím před hotelem, jinak si mě nepřejte!"
Slyšeli jsme Martinův hlas za dveřmi.
Podíval jsem se na Honzu. Ten už taky seděl a koukal na mě.
"No tak teda dobré ráno."
Řekl a zasmál se.
"Dobré."
Řekl jsem s úsměvem. Stále jsem na boku cítil teplo jeho ruky. Honza vstal a zmizel v koupelně. Já se mezitím převlékl a ustlal postel. Honza vyšel z koupelny.
"Tos stlát ani nemusel"
Řekl a padnul do ustlaných peřin. Povzdechl jsem si a zalezl do koupelny. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. Tváře zase úplně rudé. Rychle jsem se opláchl ledovou vodou. Vyčistil jsem si zuby a vrátil se zpět do předsíňky. Podíval jsem se do pokoje a tam stál Honza jen v džínách. Zkousl jsem si spodní ret. Honza bral tričko ze země a pomalu se začal otáčet. Zpanikařil jsem a chtěl vběhnout zpátky do koupelny. Jenomže jsem zapoměl, že jsem zavřel dveře. Takže jsem to v plné rychlosti napral do dveří. Byla to rána. Měl jsem pocit, že jsem ty dveře musel vyrazit. Naštěstí ne.
"Au."
Zašeptal jsem a chytil se za hlavu.
"Proboha, Karle, jsi v pohodě?"
Do předsíně přišel Honza.
"Jo. Jasně."
Řekl jsem a mnul si čelo.
"Ukaž to."
Řekl a odendal mi ruku. Měl je tak hebké a teplé.
"Kájo, teče ti krev."
Řekl ustaraně. Otevřel dveře od koupelny a dotlačil mě dovnitř. Podíval jsem se do zrcadla. Malý pramínek krve mi stékal po čele a měl namířeno k oku.
"To nic není. Je to jenom trošku."
Řekl jsem. Honza vyšel z koupelny a já si obličej opláchl vodou. Usušil jsem ho, ale krev, i když málo, tekla furt. Honza se vrátil s něčím v ruce. Náplast. Ale...růžová?
"Tyhle náplasti jsem dostal od Radyho. Prý kdyby náhodou."
Zasmál se a náplast mi nalepil na čelo.
"Díky."
Usmál jsem se na něj. On se taky usmál.
"Měli bychom jít. Máme třicet sekund na to sjet dolů, jinak nám Martin ukouše hlavy."
Řekl a šel do předsíně, kde si obouval boty. Já se podíval do zrcadla. Růžová náplast s princeznama. Co víc si přát? Šel jsem si taky obout boty. Každý jsme si na záda hodili svůj batoh se vším, co budeme přes den potřebovat a vyrazili jsme k výtahu. Sjeli jsme dolů k recepci a u vchodu už spatřili netrpělivého Martina. Došli jsme k němu.
"Máte 3 minuty zpoždění, hoši."
Řekl naštvaně a podíval se na nás. Pak se zadíval na moje čelo.
"Kájo, co se ti stalo?"
Zeptal se pobaveně.
"No, víš, Kája to v plné rychlosti napálil do dveří od koupelny. Je štěstí, že nemá otřes mozku. Teda doufejme, že nemá otřes mozku."
Zasmál se Honza. Martin se začal smát.
"Ok, tohle vás omlouvá. Tak jdeme!"
Řekl a my vyšli před hotel. Sněžilo. Bylo nádherně.
"Kam máme namířeno?"
Zeptal jsem se.
"Teď se nějak pokusíme dostat na náměstí Plaza Mayor. Je tam krásná socha."
Řekl Martin. Jo, to znělo dobře. Šli už asi deset minut, když Honza vykřikl.
"Padnu hlady! Umírám, hoši."
Uvědomil jsem si, že jsme nesnídali.
"Taky bych si něco dal."
Řekl jsem.
"No jo, to máte za to, že vstáváte takhle pozdě! Já byl na hotelový snídani!"
Řekl pyšně Martin. My s Honzou jsme se na něj nevěřícně podívali.
"To ti nevěříme."
Řekl Honza. Martin se na nás podíval.
"No dobře, možná jsem jí o pár minut nestihl, ale i tak, já hlad nemám."
"No ale je to dva proti jednomu, takže se přizpůsobíš!"
Řekl Honza a chytil mě i Martina za zápěstí. Srdce mi vynechalo jeden úder. Martin vypadal znuděně. Jak může být tak v klidu! Chci to taky umět! Honza nás táhl za sebou, jakoby jsme byly dvě neposlušné dětí.
"Kam jako jdeš?"
Řekl Martin.
"Do prvního obchodu s jídlem, který uvidím!"
Odpověděl Honza. Došli jsme k nějakému nepochybně vypadajícímu supermarketu, kde nás Honza pustil.
"Vážně tam chceš jít? Vždyť to vypadá nelegálně!"
Řekl Martin.
"Tím líp. Alespoň bude téma na vlog."
Usmál se na něj Honza a z batohu vytáhl kameru.
_______________________________________
Ahoj♡  Kapitola vyšla dřív jak za měsíc, cože? :D
Doufám, že jste rádi za můj návrat. Budu ráda, když mi názory na tuhle fanfikci napíšete do komentářů ♡
Mám vás moc ráda ♡