Ten jediný

20-Kanadský žertík

V balíčku bylo asi tak dvacet flašek mirind! To je ráj na zemi! Ještě tam byl dopis, kde jsme měli nějaké instrukce.
"Jdu pro Martina."
Řekl Honza. Čekal jsem, že vyjde z pokoje a výtahem pro něj dojede, jenomže on vůbec neměl nasměrováno ke dveřím od pokoje. Šel na balkón.
"Martine!"
Vykřikl strašně nahlas. Měl jsem pocit, že ho museli slyšet i kolemjdoucí lidi na ulici. Nic. Martin se neozval.
"Martine!"
Zařval Honza ještě hlasitěji, až jsem se lekl.
"Proboha, Jane! Teď jsem málem dostal infarkt! Co chceš?!"
Slyšel jsem Martinův otrávený hlas.
"Pojď sem k nám. Máme překvapení, o kterém pravděpodobně víš, ale to je jedno!"
"Hned tam budu!"
Ozvalo se zeshora. A opravdu, za ani ne 3 minuty už nám někdo klepal na dveře. Honza šel otevřít.
"Tak co máte tak důležitého, že mi kvůli tomu jste schopní i prorazit ušní bubínky?"
Zeptal se pobaveně Martin, když dosedal na gauč vedle mě. Já jen ukázal na krabici, kterou jsem mezitím než přišel zavřel. Podíval se na ní a pak nechápavým výrazem znovu na mě.
"Tak to otevři ne?"
Zasmál se za náma Honza.
"No jo."
Řekl Martin a natáhl ruce ke krabici. Už jí chtěl otevřít, když v tom se zastavil.
"Není to nějaký kanadský žertík, že?"
Zasmál se.
"Kanadský žertík? To se ještě používá?"
Zasmál jsem se já.
"Tak jinak. Není to nějaký prank, že?"
Zeptal se Martin ještě jednou.
"Ne."
Řekl jsem. Martin konečně otevřel krabici a když uviděl obsah, měl stejně překvapený a šťastný výraz, jako jsme měli my dva s Honzou, když jsme to poprvé viděli.
"Tak to, abychom s tím natočili nějaké video, ne?"
Řekl hned Martin. Já s Honzou jsme souhlasili. Vzali jsme mou kameru, všechno nastavili a posadili se na postel. Krabici jsme měli položenou na zemi vedle nás.
"No jo, ale co natočíme za video?"
Napadlo mě.
"To by bylo dobré vymyslet."
Zasmál se Honza. Všichni jsme začali přemýšlet.
"Co třeba, kdo toho vypije víc najednou? Na každého vychází 4 flašky, tak kdo je vypije dřív?"
Napadlo Martina. Já i Honza jsme souhlasili a tak nám už nic nebránilo v tom natočit video. Bylo to opravdu zajímavé natáčení. Hned ze startu to vypadalo na velmi vtipné video. Na začátku Honza vdechl mirindu a začal se topit. Já i Martin jsme mu nemohli pomoct, protože jsme se neuvěřitelně smáli. Jestli někdo v tu chvíli procházel na chodbě kolem našeho pokoje, tak si musel myslet, že jsme se totálně zbláznili, nebo ožrali. Po chvilce to Honzu přešlo a my mohli pokračovat v soutěži. Po nějaké době jsme všichni dopili své flašky, ale bylo to tak těsné, že jsme se podívali na stopky, kterýma jsme si měřili čas. Teda, mysleli jsme si, že jima měříme čas. Jenomže ten inteligentní klučina jménem Honza je nezapl. Takže jsme vychlastali dohromady 12 flašek mirindy vpodstatě jen tak. V tu chvíli jsem myslel, že Honzu zabiju. Byl jsem si jistý, že to mám vyhrané, ale takhle bez důkazů to nejde určit. Ukončili jsme video a uklidili. Když jsme zjistili, že už je deset večer, Martin odešel na svůj pokoj s tím, že nám popřál dobrou noc. Když za sebou Martin zavřel dveře, uvědomil jsem si, co se teď bude dít. Já a on máme spát v jedné posteli? Tak to ne! To si raději lehnu na gauč! Ale to by asi vypadalo trochu divně. Z mého přemýšlení mě vytrhl až hlas Honzy.
"Jdu se vysprchovat."
Oznámil mi a s pyžamem a kartáčkem v ruce zmizel za dveřmi koupelny. Já se svalil na postel a dal si hlavu do dlaní. Bylo naprosté ticho. Slyšel jsem jen tekoucí vodu a občas kroky z chodby. Tohle bude ještě dlouhá noc...