Ten jediný

11-Nejsou všechny stejný?

Prvně jsem si to neuvědomil, ale mé sedadlo bylo hned vedle Honzova. No to je výborný. Zalezl jsem dozadu na své sedadlo vedle okýnka a koukal, kde je Honza. Už jsem viděl, jak se řítí směrem ke mně.
"Ztratil jsem se!"
Řekl se smíchem, když si sedal na sedadlo vedle mě.
"Jak?"
Zeptal jsem se nechápavě a pobaveně zároveň.
"Já nevím. Šel jsem celou dobu za tebou a najednou jsi tam nebyl a já byl někde úplně jinde!"
Bože to je retard. V letadle nám řekli, že se máme připoutat. Doteď ten můj takzvaný strach z Honzy nebyl tak hrozný, ale když jsme tam seděli my dva vedle sebe a čekali, až letadlo vyletí, tak mě zase přepadl.  Upřímně jsem se modlil, abychom spolu my dva nebyli na pokoji. Nikdy jsem se moc nebál létání, ale když začne letadlo vydávat divné zvuky, tak mám samozřejmě strach. Proto jsem se hrozně lekl, když letadlo vydalo zvuk, jakoby v něm něco prasklo. Vyděšeně jsem se podíval z okénka. Nic jsem tam neviděl. Po chvíli letadlo konečně vzlétlo a my se tak ocitli ve vzduchu.
"Martine? Jak dlouho to vůbec trvá?"
Zeptal se Honza Martina.
"Myslím, že tři hodiny."
No to bude něco. Tři hodiny vedle Honzy? To nepřežiju! Opřel jsem se o sedadlo a začal koukat z okýnka letadla. Najednou se nade mnou někdo nahnul.
"Pardon, jen si chci vyfotit výhled."
Řekl Honza a začal fotit. Přitom měl lokty položené na mých stehnech. Modlil jsem se, abych nezačal rudnout. Honza dofotil a vrátil se na své sedadlo do původní polohy.
"Díky."
Řekl vesele a prohlížel si fotky.
"Jojo."
Řekl jsem si spíš pro sebe. Nechtěl jsem se na Honzu podívat, protože jsem měl pocit, že mám úplně rudé tváře. Proto jsem raději koukal dál z okýnka. Bylo takové ticho. Pomalu jsem začal pokládat svou hlavu na to okýnko. Zavíral jsem oči a chystal se alespoň na hodinku usnout. To by vedle mě ale nesměl sedět řvoucí živel.
"Která je nejlepší?"
Zeptal se Honza hrozně hlasitě.
"Jane, nekřič tak!"
Otočil se Martin.
"Pardon."
Zasmál se Honza.
"Tak která?"
Zeptal se už trochu potišeji. Odlepil jsem svou tvář od okýnka a kouknul na Honzu. Ten se začal smát. Nechápavě jsem na něj koukal.
"Promiň, ale od toho okýnka máš úplně otlačenou červenou tvář."
Zasmál se. Od okýnka. No, dejme tomu.
"Vtipný. Ukážeš mi ty fotky?"
"Jo."
Honza začal hledat v telefonu fotky. Najel na ně a ukázal mi pět fotek.
"Nejsou všechny stejný?"
Zeptal se Honza, když se na fotky zadíval.
"Nejsou. Vidíš tohle? To tady na tý není."
"No jo. Toho si hned takhle všimneš?"
Zeptal se pobaveně.
"No jasný. Ty to tam hned nevidíš?"
"Ne! Vždyť je to jenom malý detail!"
Zasmál se Honza. Já to vidím jinak, ale nevadí.
"Nejhezčí je ta třetí."
Řekl jsem a najel na třetí fotku.
"Je úplně stejná jako ta čtvrtá!"
"Není! Tohle na té čtvrté není!"
Řekl jsem pobaveně a mírně naštvaně, protože si to Honza nechtěl nechat vysvětlit.
"Hoši klid! Člověk tu ani spát nemůže!"
Otočil se na nás naštvaný Martin.
"Promiň."
Řekli jsme nastejno s Honzou.
"Takže ta třetí?"
Zeptal se Honza.
"Jo."
Odpověděl jsem.
"Tak díky."
Řekl Honza a opřel se o své sedadlo. Já se znovu otočil k okýnku a zavřel oči. Po chvilce jsem už spal hlubokým spánkem.