Ten jediný

18-Hováde?

Honza šel Martinovi otevřít dveře a já čekal v ložnici. Když Honza otevřel dveře, do pokoje vběhl nahypovaný Martin.
"Tohle musím zkusit pak ještě někdy!"
Zakřičel radostně, že se mu jeho výlez na balkón povedl.
"Co zkusit?"
Zeptal se nechápavě Honza. Ne! Nesmí to vědět! Fakt nechci, aby se mu něco stalo.
"Ale nic. Jdeme už?"
Řekl jsem rychle a pokusil se změnit téma. Naštěstí to zabralo.
"Jo. Jdeme. Konečně vám můžu ukázat něco spojeného s tou spoluprácí!"
Řekl šťastně Martin.
"Už bylo na čase."
Zasmál se Honza. Vyšli jsme z pokoje a vydali se k výtahu. Nastoupili jsme do něj a pomalu sjeli až do přízemí. Prošli jsme kolem recepce a konečně vyšli dveřma ven z hotelu. Martin začal opět datlovat do mobilu. Přes jeho rameno jsem viděl, že hledá něco v mapách.
"Nekoukej! Je to tajemství!"
Řekl a otočil se tak, abych mu do telefonu neviděl. Protočil jsem oči. Už jsem říkal, že nesnáším tajemství a překvapení? Tak vám to říkám teď. Po chvilce Martin konečně strčil mobil do kapsy.
"Můžeme jí...kde je ten trotl?!"
Řekl naštvaně, když nikde neviděl Honzu. Ani jsem si nevšiml, že tu není. Ale zdálo se mi nějaké divné ticho.
"Nemám ponětí."
Řekl jsem a začal se rozhlížet kolem. Po chvilce se Honza vynořil z nějaké uličky vedle našeho hotelu.
"Co zase děláš, hováde?!"
Řekl unaveně a naštvaně Martin.
"Hováde?"
Zasmál se Honza.
"Prozkoumával jsem okolí, než si dodatluješ na té ďáblově krabičce."
"Fajn, ale už to nedělej. Jdeme!"
Zavelel Martin a rozešel se přes silnici  Rychle jsme ho s Honzou doběhli.
"Proč nám nechceš nic říct o té spolupráci?"
Zeptal se nechápavě Honza.
"Je to tajemství...Už se na to neptejte, dokud nedorazíme na místo!"
Řekl Martin.
"Hm. Fajn. Zbytek cesty už s tebou nebudu mluvit."
Řekl Honza na oko uraženě.
"Díky bohu!"
Zašeptal Martin nahlas, abychom to slyšeli.
"Hej!"
Zasmál se Honza.
"A proč ty nemluvíš?"
Podíval se Honza na mě a dal mi malou ránu pěstí do ramene. Docela to štíplo, tak jsem se za poškozené místo chytil.
"Nemám důvod mluvit."
Pokrčil jsem rameny.
"Vidíš, Honzo? Taky nemáš důvod mluvit, ale huba ti mele pantem bez přestání!"
Zasmál se Martin. Honza na něj vyplázl jazyk, ale to on nemohl vidět, protože k nám byl zády. Já se uchechtl.
Po asi pěti minutách naprosto tiché cesty se Martin zničehonic zastavil.
"Hoši...jste připraveni? Je to tady!"
Řekl nadšeně. My furt nechápavě na něj jen koukali.
"Asi jo."
Řekl jsem. Honza zakýval hlavou na souhlas. Martin zašel za roh a rukou mám naznačil, ať jdeme za ním. Tak jsme teda šli. No a obří logo, co jsme viděli na budově, na kterou nám ukazoval Martin, jsme nemohli přehlédnout. Já i Honza jsme otevřeli pusy dokořán. To si dělá legraci, ne?
______________________________________
Ahoj lidi! Po dlouhé pauze jsem zpět! Upřímně to zase nevidím na moc dlouho, ale pokusím se vám tento příběh už konečně dopsat 😂 Vždy přestanu v půlce a pak je hrozně těžké se znovu chytat. Každopádně doufám, že se vám kapitola líbila a těšíte se na další♡ Zatím ahoj!