Ten jediný

19-Ty šprýmaři jeden.

Před náma stála obří budova, která na sobě měla koho Mirindy. Říkáte si, proč jsou tak unešení z pošahaný Mirindy? Jednoduše, já, Honza i Martin Mirindu naprosto zbozňujeme! Nepijeme skoro nic jiného, když jsme spolu!
"Ty jsi bůh!"
Vydal ze sebe Honza. Martin se zasmál.
"Tak pojďte dovnitř. Tam nám řeknou nějaké instrukce, informace a pravidla."
Řekl Martin. Vešli jsme teda dovnitř a Martin to na recepci zase vyřídil bez naší pomoci. My taky neměli tušení, co se bude dít. Přišla pro nás nějaká milá slečna. Všiml jsem si, jak jí Honza koukal na zadek. Trošku mě to znepokojilo. Jeho pohled chci mít na sobě jen já! Ne nějaká Španělka! Nezaslouží si jeho pohled jen kvůli tomu, že má hezkou postavu! Slečna nás dovedla do místnosti, kde byl obří stůl, kolem kterého bylo asi tak milion židlí. Tři z nich už byly obsazené. My se taky usadili. Po chvilce si přineslo ještě dalších pár lidí a hlavní vedoucí začal anglicky mluvit. Nebudu vás tu zatěžovat jeho přesnou řečí. Prostě nám řekl vše, co budeme ke spolupráci potřebovat. Setkání skončilo a my vyšli z budovy ven.
"Chcete si projít město?"
Zeptal se nás Martin.
"Že se ptáš!"
Odpověděl Honza. Vydali jsme se cestou bůhví kam. Byli jsme venku asi tak do šesti večer. Chvilku nám trvalo, než jsme našli náš hotel. Vyjeli jsne výtahem zase do našich pater a s Honzou jsme se zase snažili najít náš pokoj. Proč tu je tolik dveří?! V tom se pak člověk nemá šanci vyznat! Stěžoval jsem si v duchu. Po chvilce jsme konečně pokoj našli a s úlevou jsme vešli dovnitř.
"Na jaké straně postele budeš chtít spát?"
Otočil se na mě s otázkou Honza. Teď jsem si to teprve uvědomil...já budu spát na manželské posteli vedle Honzy! Proboha, asi umřu. Honza na mě nedočkavě koukal a čekal na odpověď.
"Já..já nevím. Vyber si ty, mně je to
je-jedno."
Zakoktal jsem se a raději se k Honzovi otočil zády, protože jsem cítil, jak mi opět rudou tváře.
"Okej."
Řekl a periferně jsem viděl, jak pokrčil ramena. Vlezl jsem si do koupelny a zavřel za sebou dveře. Přešel jsem k umyvadlu a opřel se o něj. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a viděl mé rudé tváře. Vypadal jsem jak Marfuša.
"Vzpamatuj se."
Šeptal jsem na můj odraz.
"Takhle to dál nejde! Přece nebudeš 4 dny takhle v hajzlu jen z toho, že jsi s ním na pokoji!"
Snažil jsem se mluvit co nejtišeji.
"Říkal si něco?"
Ozvalo se z pokoje. To mi neříkejte, že mě slyšel!
"Co? Ne! Neříkal jsem nic!"
Zalhal jsem. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. Podíval jsem se znovu na odraz v zrcadle a když jsem zjistil, že mé tváře nabraly normální barvu, vyšel jsem z koupelny. Vešel jsem do pokoje a hned jako prvního jsem si všiml Honzy, jak leží na posteli blíž ke dveřím. Takže já budu spát blíž k oknu..no myslím, že bych nejraději spal na balkóně, protože spát vedle něj? To nedám. Honza něco dělal na mobilu a měl jsem pocit, že si ani nevšiml, že jsem vlezl do pokoje. Nechtěl jsem si sedat na postel, protože tam byl on. Proto jsem si vzal mobil a sedl si na gauč. Asi tak deset minut jsme jen seděli a koukali do mobilů, když v tom nás vyrušilo zběsilé bouchání na dveře pokoje.
"Ku*va, to jsem se lekl!"
Vykřikl Honza, když nadskočil na posteli. Já se zasmál, ale nebudu lhát, taky to ve mně trochu poskočilo, ale na venek jsem to nedal znát. Bouchání po chvíli přestalo.
"Asi bychom se měli podívat, co se děje."
Řekl Honza.
"No..jako mohli bychom."
Řekl jsem. Oba jsme vstali, já z gauče a on z postele. Přešli jsme ke dveřím. Chtěl jsem vzít za kliku a otevřít, jenže to samé chtěl udělat Honza. Dopadlo to tak, že Honza položil ruku na kliku a já položil ruku na jeho ruku. Než mi to došlo, uběhly asi 2 sekundy, ale měl jsem pocit, že to trvá tak 10 minut. Rychle jsem ruku odtáhl.
"P-promiň."
Zakoktal jsem se. Honza se jenom smál.
"Ale brouku, to si nech na večer!"
Řekl a nepřestával se smát. Haha. Ty šprýmaři jeden. Řekl jsem si v duchu. Věděl jsem moc dobře, že pořád jen vtipkuje, ale já bych tak moc chtěl, aby tohle myslel vážně! Honza konečně otevřel dveře. Oba jsme se rozhlíželi po chodbě, ale nikde nikdo. Nakonec jsme se podívali na zem. A co jsme neviděli? Na zemi ležela větší krabice, na které byly napsaná naše jména a číslo našeho pokoje. Nic víc, nic míň.
"Jestli v tom je alkohol, můžu si to nechat?"
Zeptal se Honza. Já se začal smát.
"Co se směješ? Já to myslím vážně!"
Zasmál se Honza taky. Zvedl jsem krabici a odnesl jí dovnitř do pokoje. Položil jsem jí na gauč. Honza zavřel dveře a přišel ke mně. Posadil se ke krabici z druhé strany.
"Co když v tom je bomba?"
Zašeptal Honza.
"Uvidíme."
Zasmál jsem se a pomalu jsem otevřel krabici. Nad jejím obsahem jsme oba jen zůstali sedět a koukat. To bych si nechal líbit každodenně, takový balíček!
______________________________________
Ou. Hello there 😂 Tak máme za sebou devatenáctou kapitolu! Jak se cítíte? 😂 Určitě mi napište do komentářů názor na příběh a jestli má cenu vůbec pokračovat c':
Mějte se hezky. Zatím ahoj ♡