Ten jediný

13-Já jsem kufr!

Lidé si pomalu začali stoupat. Všichni se hrnuli ven, takže z mé strany letadla nebylo vidět na druhou. Ulička mezi sedadly byla naplněná k prasknutí. Honza si začal stoupat. Chtěl jsem mu říct, ať zůstane sedět, ale on už se hrnul mezi lidi do uličky. V jednu chvíli narazil do jednoho pána.
"Pardon."
Řekl a znovu se usadil vedle mě.
"Raději počkáme."
Řekl se smíchem směrem ke mně. Já se usmál a zakýval hlavou na souhlas. Ulička se konečně uvolnila a už jen jednou za čas prošlo pár lidí. Já, Honza a Martin jsme vstali a pobrali všechny své věci. Vyšli jsme ven z letadla a uviděli moderně postavené letiště. Budova měla bílou barvu. Prošli jsme tunelem od letadla až dovnitř.
"Jak se dostaneme do hotelu? Je daleko?"
Zeptal se Honza.
"No...Asi taxíkem."
Odpověděl Martin. Šli jsme k pásu, kde jezdí kufry. Mezi několika kufry jsem uviděl svůj. Vzal jsem ho a stoupnul si kousek dál. Martinovi vyjel chvíli potom. Stoupnul si vedle mě. Martin vytáhl kameru a začal do ní mluvit. Já sledoval Honzu, který netrpělivě čekal na svůj kufr. Konečně ho uviděl.
"Hele, kluci! Sledujte!"
Zakřičel na nás tak, že se i pár cizích lidí otočilo. Honza si sednul na pás a na sebe položil svůj kufr. Martin ho u toho natáčel.
"Co to proboha děláš?!"
Zakřičel na něj Martin.
"Já jsem kufr!"
Ozvalo se z pásu. Pár lidí se Honzovi začalo smát. Dal jsem svou ruku na mé čelo a nechápavě kroutil hlavou.
"Jane, blížíš se ke konci! Zajedeš za tu zeď! Vylez už!"
Křičel Martin. Honza se ale nestihl dostat z podkufru a spolu s ním zajel za zeď.
"Tak je retardovanej?! Já ho zabiju!"
Nadával Martin a s kamerou v ruce běžel k díře ve zdi. Z druhé strany zdi se ozval křik v nějaké cizí řeči. Najednou vyjel Honza, který seděl na páse a vedle sebe měl svůj kufr. Tvářil se, jakoby ho právě někdo znásilnil. Slezl z pásu a kufr vzal taky.
"Páni."
Řekl, když uviděl naštvaného Martina.
"Slyšeli jste to?"
Zeptal se pobaveně Honza.
"Ten chlap na mě křičel v cizí řeči!"
"Ne, asi na tebe bude mluvit česky, když jsme v Madridu!"
Řekl jsem a zasmál se. Honza na mě vyplázl jazyk. To mě přivedlo do rozpaků. 
"Měli bychom už jít."
Řekl Martin a šel směrem k východu. Popadl jsem své věci a vydal se za ním. Slyšel jsem za sebou Honzovy kroky. Došli jsme k východu a vylezli ven. Podíval jsem se na hodiny, které vysely na budově naproti letišti. Bylo půl druhé odpoledne.
"Pánové, jde se stopovat."
Řekl Martin vážně. Já a Honza jsme se na něj udiveně podívali.
"Cože?"
Řekli jsme nastejno.
"No co čumíte? Jdeme! Bude sranda!"
Řekl se smíchem a šel k silnici. Já s Honzou jsme ho z dálky nevěřícně sledovali.
"Nezavoláme do psychiatrický léčebny, ať si ho odvezou?"
Zašeptal mi Honza, ikdyž nás Martin mohl jen těžko slyšet. Uchechtl jsem se. Martin opravdu po chvíli sehnal taxík. Začal na nás mávat, ať jdeme za ním. Šli jsme a Martin si sednul dopředu na místo spolujezdce. Sedl jsem si za řidiče dozadu a Honza vedle mě.
Martin se řidičovi snažil vysvětlit, kam nás má odvézt, ale ten vypadal, jakoby ho vůbec neposlouchal.
"Proboha, tohle je marný."
Řekl Martin a na mobilu nastavil navigaci. Ukázal to řidičovi a ten se podle ní řídil. Martin si oddychl, protože si myslel, že řidič konečně pochopil, kam má jet. Ale to by nemohl být náš výlet, kdyby jsme se díky řidičovi ocitli u našeho hotelu...