Ten jediný

5-Kde je?

Ráno zase jako vždy budík už v pět. Dneska. Už dneska ho mám vidět. Za pár hodin už budu stát vedle něj. Vedle toho dokonalého kluka.
"Karle, prober se!"
Řekl jsem a poplácal se po tvářích. Vstal jsem a jako vždy jsem udělal svou ranní hygienu. Přišel jsem ke skříni a otevřel jí.
"Co si vezmu?"
Říkal jsem si a přitom koukal na mé oblečení.
"Nic tu nemám!"
Řekl jsem a začal se přehrabovat mezi oblečením. Najednou jsem se zastavil a narovnal se.
"Proč to tak řeším?"
Řekl jsem si a vytáhl nějaké random oblečení. Oblékl jsem se a šel se nasnídat. Po snídani jsem ještě z batohu vytáhl notebook a začal stříhat další část videa. Tentokrát jsem si ale na mobilu nastavil budík na jedenáct dopoledne, protože jsem přesně věděl, jak by to dopadlo, kdybych si ho nenastavil. Zase bych se do toho tak zažral a přestal vnímat čas. Nakonec bych nestihl vlak a bylo by to prostě všechno strašně špatně. Sestříhal jsem asi pět minut a už začal zvonit budík.
"To už to stříhám zase tak dlouho?!"
Řekl jsem naštvaně a uložil mou práci. Notebook jsem vrátil do batohu a na to ještě hodil nabíječku na mobil. Oblékl jsem si bundu a na záda jsem si nadnal batoh. Vyšel jsem z baráku a šel ven. Zase všude sníh. Myslím, že kromě toho, když jsem byl malý, tak to jsou ty nejbílejší vánoce, které jsem kdy zažil. Pomocí MHD jsem dojel až na Hlavní nádraží. Můj vlak jel za půl hodiny. Sedl jsem si na lavičku a z batohu vyndal sluchátka. Zapojil jsem je do telefonu a dal si je do uší. Zapnul jsem hudbu a zaposlouchal se. Naštěstí můj vlak neměl zpoždění. Nastoupil jsem a posadil se. Začal jsem znovu editovat video. Za třičtvrtě hodiny jsem video konečně dodělal. Měl jsem ještě patnáct minut. Začal jsem přemýšlet, proč vlastně sedím ve vlaku. Vždyť já jedu za Honzou! Za tím Honzou! Asi omdlím. Prolétávalo mi hlavou. Z toku mých myšlenek mě vyrušilo oznámení zastávky. Byli jsme tam. Na zastávce, kde jsem měl vystupovat. Vstal jsem a zhluboka se nadechl. Měl jsem co dělat, abych neupadnul. Na záda jsem si nasadil batoh a vyšel spolu s několika dalšími lidmi z vlaku. Postavil jsem se na nástupiště a rozhlédl se. Honza nikde. Kouknul jsem se na hodiny a zjistil jsem, proč tu ještě není. Říkal ve dvě a bylo teprve za deset minut dvě. Postavil jsem se kousek dál, abych nebránil v průchodu ostatních. Pořád jsem se rozhlížel. Přišlo mi, že už tam čekám tak hodinu. Koukl jsem na čas. Bylo čtvrt na tři.
"Kde je?"
Řekl jsem tiše. Nikdy nechodí včas. Zaslechl jsem nějaký hlas za sebou. Otočil jsem se a tam šel Tomáš a Honza. Zatím si mě nevšimli. Když mě Honza uviděl, hned se usmál.
"Kájo!"
Zakřičel a rozeběhl se za mnou. Musel jsem se taky usmát. Šel jsem mu naproti. Konečně jsme byli u sebe. Honza mě objal. Bylo to to nejkrásnější, co jsem kdy cítil. Ten pocit být v obětí toho dokonalého kluka. A ta jeho vůně...mé myšlenky se zasekly ve chvíli, kdy mě Honza pustil.
"Promiň, že jsme přišli pozdě. Nestíhal jsem."
Zasmál se Honza.
"Kecá! Zapomněl, v kolik měl být sraz!"
Vykřikl Tomáš. Musel jsem se zasmát.
"Hej Tomáši! To není pravda!"
"Ne? Zeptáme se pak Radyho?"
"Ne! Kájo nevěř mu. Lže! Jen jsem prostě nestíhal."
Zasmál se znovu Honza. O bože má tak dokonalý smích! Problesklo mi hlavou.
"Hmm."
Vydal ze sebe Tomáš.
"Vždyť v pohodě."
Usmál jsem se.
"Tak jdeme!"
Zavelel Honza a vyrazili jsme směr Honzova kancelář. Došli jsme tam a já uviděl Radyho, který seděl u počítače a editoval nejspíš nějaký vlog. Tomáš šel za ním a Honza si stoupnul vedle mě.
"Tak co ten Madrid?"
Cuknul jsem hlavou a podíval se na něj.
"Hm? Jo. Docela se těším. Ty?"
Řekl jsem a snažil se, aby se mi netřásl hlas. Taky jsem se snažil, abych mu nekouknul do očí. Pokud bych to udělal, asi bych se neudržel na nohou.
"I já. Co si myslíš, že to bude za spolupráci?"
"Nemám ponětí."
"Já taky. Ale bude to sranda."
Usmál se. Když člověk vidí jeho úsměv, musí se usmát taky. Má hrozně nakažlivý úsměv.

____________________________________
Ahoj :) Tak už jsou u sebe :D
Jak si myslíte, že to Kája zvládne? :D No, uvidíme. Mějte se krásně! Pa pa!