Ten jediný

15-Pokoj číslo 154.

"Fajn, hoši. Tak jdeme. Vy máte pokoj ve třetím a já ve čtvrtém patře."
Řekl Martin a už šel směrem k výtahu.
My s Honzou jsme se vydali za ním. Zase jsem začal mít pocit, že se mi sevřel žaludek. Začalo mi strašně bušit srdce. Postavili jsme se před výtah a Honza zmáčkl tlačítko na jeho přivolání. Beze slov jsme čekali asi 30 sekund, ale pro mě to bylo nekonečně dlouho. Naskočili jsme do výtahu a já se podíval do zrcadla. Všiml jsem si, že před výtahem stojí kufr. Byl to Honzův kufr.
"Honzo, a co kufr?"
Zasmál jsem se. On se na mě nechápavě podíval a pak se podíval ven z výtahu. Ve výtahu se ozval hlas, který nejspíš říkal, že výtah zavýrá dveře. Honza rychle vystrčil ruku a popadl svůj kufr. Jen tak tak stihl dát ruku s kufrem zpátky do výtahu, než se dveře zavřely. Postavil kufr vedle sebe a úlevně si oddychl.
"Díky, Kájo."
Řekl a zasmál se. Jsem zvyklý, že mi lidé říkají Kájo, ale od něj to zní úplně jinak. Úplně...kouzelně. Když mě tak osloví, mám zase pocit, že se mi podlomí kolena. Proto jsem se raději chytil tyče, která byla ve výtahu naštěstí s náma. Výtah po chvíli zastavil a s cinknutím otevřel dveře. Naskytl se nám pohled na dlouhou světlou chodbu, kde bylo několik dveří.
"A číslo našeho pokoje je?"
Zeptal jsem se.
"154."
Odpověděl Martin.
"Tak se mějte! Přijdu třeba za hodinu. Zatím se zabydlete."
Řekl Martin, když jsme vycházeli z výtahu. Naposledy jsme se na něj otočili, on nám zamával a dveře se opět zavřely. Nastejno jsme se na sebe s Honzou podívali.
"Jak, že je to číslo?"
Zasmál se Honza.
"154."
Řekl jsem potichu. Honza se na mě podivně podíval, ale pak jen pokrčil rameny a vydal se hledat pokoj číslo 154. Nebylo to vůbec jednoduché. Dveří tam bylo víc, než se od pohledu z výtahu zdálo. Po asi pětiminutovém hledání jsem radostí vykřikl, když jsem uviděl to krásné číslo. Až Honza nadskočil, jak se mě lekl, když jsem vykřikl.
"Už nikdy nekřič! Málem jsem se po*ral, jak jsem se lekl!"
Zanadával se smíchem. Pomocí klíče Honza otevřel dveře a my vešli dovnitř. Hned po příchodu dveřmi jsem si nemohl nevšimnout obrovského okna, díky kterému mi slunce zářilo přímo do očí. Po lepším zaostření jsem konečně spatřil i zbytek krásy toho pokoje. Byla tam menší předsín, ve které byla bílá skříň, na které bylo zrcadlo. Vedle ní byl malý botník, kde byly položené bačkory s logem hotelu. Bylo tam asi tak 5 párů. Z předsíně byl vchod do nádherného pokoje, kde bylo to velké okno. Pořádně jsem si prohlédl celý pokoj. Velká televize na stěně, stolek, gauč, dvě skříně a naproti televizi jedna manželská postel. Počkat. Manželská postel? Jedna? Svět mě asi miluje....To snad nemyslí vážně!
"Ty jo, viděl jsi tu koupelnu? Ta obří va.."
Zastavil Honza svou řeč o hotelové koupelně, když uviděl manželskou postel.
"na."
Dokončil a podíval se na mě.
"No, brouku, asi budeme spát v jedné posteli."
Řekl a začal se smát. Ach, to oslovení brouku...On to bere jako srandu. Jako vtip, ale každé takové slovo, které je vypuštěno z jeho úst, ve mně vyvolává nejistotu a motýlky v břiše. Zasmál jsem se falešným smíchem, abych se necítil tak divně. Doufal jsem, že Honza nepozná, že můj smích není pravý. Honza odhodil svůj kufr a skočil do postele.
"Hupsni ke mně, kotě."
Zasmál se ještě víc.
"Haha. Vtipný. Jdu se podívat do té koupelny na tu obří va..nu"
Řekl jsem a u slova vana jsem naznačil, jak on předtím chvíli mlčel, než to slovo dopověděl. Vlastně jsem jen potřeboval na chvíli vypadnout někam, kde Honza nebyl a koupelna mi přišla jako vhodné místo. Vrátil jsem se zpátky do předsíně a šel dveřma do koupelny. Když jsem vešel, konečně jsem uviděl, o čem to Honza mluvil. Bylo to něco neskutečného. Tohle jsem ještě v životě neviděl..