Ten jediný

9-Jdeš pozdě!

Upozorňuji, že moc nevím, jak to na letištích chodí :D Letěla jsem jen jednou a to před 4 lety, takže nemám ani představu :D Omlouvám se teda za chyby a i
užijte si kapitolu!
____________________________________
Zase jako vždy mi u hlavy zakřičel budík. Líně jsem ho vypnul a posadil se. Hned, jak jsem si uvědomil, že je pátek a letím do Madridu, tak jsem vyskočil z postele a utíkal do koupelny. Kvůli rychlému vstání se mi zamotala hlava. Opřel jsem se rukama o umyvadlo a na chvíli zavřel oči.
"Ty jsi vůl."
Řekl jsem si. Vykonal jsem ranní hygienu a v kuchyni se nasnídal. Po snídani jsem vyndal mobil a podíval se, kolik je. Bylo šest. V sedm máme sraz na letišti.
"Cesta by mi měla trvat tak tři čtvrtě hodiny. Už bych měl vyrazit."
Začal jsem uvažovat. Převlékl jsem se, popadl kufr a pak i tašku se zbytkem věcí a šel ke dveřím od bytu. Oblékl jsem na sebe bundu a vyšel jsem na chodbu. Zamknul jsem a po schodech se vydal dolů. Vyšel jsem z baráku a šel na autobus. Dojel jsem na letiště. Porozhlédl jsem se po rozlehlém areálu. Všude auta a lidi. Na letišti už jsem skoro jako doma, takže mi nedělalo problém najít terminál dva. Došel jsem tam a až na pár cizích lidí a zaměstnanců letiště tam nikdo nebyl.
"Zase jsem tu první. Nic nového."
Řekl jsem si pobaveně a podíval se na hodinky. Za tři minuty sedm. Neříkal Martin, že budeme mít sraz v sedm? To mají teda hoši co dělat. Posadil jsem se na lavičku a kufry postavil vedle mých nohou. Pořád jsem netrpělivě sledoval hodinky. Už jen dvě minuty do sedmi. Podíval jsem se ke vchodu a uviděl známou tvář. Svůj černý kufr za sebou táhl ten, co tohle zařídil. Martin se ke mně blížil a já se postavil. Sice se pomalu blížil mým směrem, ale neviděl mě. Usmíval jsem se, protože jsem viděl, jak se snaží očima najít někoho, koho zná. Po chvilce mě uviděl a hned se začal taky usmívat. Přidal do kroku a došel až ke mně.
"Ahoj Kájo."
Pozdravil a postavil své kufry vedle mých.
"Ahoj Martine."
Řekl jsem. Martin doupravil kufry tak, aby stály stejně rovně a narovnal se. Pak mě na pozdrav obejmul. Obětí jsem mu oplatil a on mě pustil.
"Kde je Honza?"
Zeptal se a rozhlédl se po terminálu.
"Není tady."
Řekl jsem a byl jsem docela rád. Víte, jak trapné by bylo, kdybych tu s ním byl sám? Na to raději ani nechci myslet. Martin si sednul na lavičku a já vedle něj.
"Vsaď se, že zase přijde pozdě."
Zasmál se.
"Jako vždy."
Zasmál jsem se taky. Uběhlo asi půl hodiny od toho, co Martin dorazil a Honza pořád nikde.
"Tak ale kde je?!"
Řekl mírně nervózně Martin a postavil se.
"Klid. Vždyť to odlétá až za hodinu a půl."
Snažil jsem se ho uklidnit, ale moc to nešlo, když jsem byl stejně vystresovanej jako on.
Pokaždé, když letíme spolu, tak se něco stane. Buď si Martin zapomene tašku na lavičce a nebo Honzovi najdou v kufru něco, o čem si myslí, že je bomba a nazvou ho teroristou. Jo, létání s náma je sranda. Přemýšlím, jestli se něco takového někdy stalo mně. Asi ne. Ale vlastně jo. Jednou, když jsem si chtěl do letadla vzít pití, ale ochrance se nelíbila flaška a tak mi jí vzali, ochutnali a když zjistili, že je v tom voda z kohoutku, tak mi jí už nevrátili. Miluju létání. Smál jsem se v hlavě. Mezitím Martin nervózně podupával a chodil sem a tam. Uběhla hodina od doby, co Martin přišel a to nemehlo pořád nikde. Martin už si koukal nehty a já netrpělivě sledoval vchod do terminálu.
"Já ho zabiju. Fakt!"
Řekl naštvaně Martin.
"A řekl jsi mi v sedm?"
"Ano! On je asi postiženej!"
"No jo. Nedochvilnost je vážná choroba."
Řekl jsem pobaveně.
"Ale takhle to je pokaždé!"
"Tak si třeba spletl čas! Klid, to stihneme. Nechceš mu zkusit zavolat?"
"Pět minut. Dám mu pět minut a jestli se neukáže, tak mu volám, že letíme bez něj!
Řekl naštvaně.
"Bez koho?"
Ozvalo se za náma. Já leknutím málem nadskočil. S Martinem jsme se nastejno otočili. Za náma stál Honza.
"Přeci byste mě tu nenechali, hoši."
Řekl pobaveně.
"Sakra Janku! Kdes byl?! Jdeš pozdě! O hodinu! Hodinu!"
"Ale prosimtě, Martine! Klid. Jsem tu, ne?"
Řekl Honza se smíchem. To Martinovi do smíchu moc nebylo.
"To máš jediný štěstí! Jdeme!"
Zavelel Martin a popadl své kufry. Já měl co dělat, abych se nezačal smát. Takhle naštvaného jsem Martina ještě neviděl. Vstal jsem a vzal si svoje kufry. Pomalu jsem se vydal za Martinem a Honza si stoupání vedle mě.
"Mimochodem ahoj."
Řekl Honza pořád se smíchem směrem ke mně.
"Ahoj."
Usmál jsem se na něj. Snažil jsem se celou cestu koukat rovně před sebe, ale když vedle vás jde dítě boží, tak to moc nejde.
"Proč jsi vůbec přišel pozdě?!"
Začal zase Martin.
"Jaksi jsem nestihl vlak no."
"Tos nemohl jet autem?"
"Maluchem bych do Prahy nejspíš nedojel a škodovka je v opravně."
"Ty máš dvě auta a ani jedno nefunguje?!"
"No, tak nějak."
Zasmál se zase Honza. Martin jen zakroutil hlavou. Dostali jsme se až k odbavování. První šel Martin. Dal kufr na pás a ten projel tím strojem, jak to kontroluje, co je uvnitř. Nevím, jak se to jmenuje. Nic. Pak jsem šel já. Taky nic. No, a pak šel Honza. Myslím, že za to, co se stalo, by ho Martin nejraději zabil. Já se jen smál.
____________________________________
Ahoj! Copak se asi Honzovi stalo? To se dozvíme v další kapitole! :D Mějte se krásné! Pa pa!