Ten jediný

17-Honza tu má ještě nějakou práci.

"Jo!"
Křikl jsem a dveře do koupelny se otevřely. V nich stál Martin.
"Proboha, co jste to tu dělali?!"
Řekl vyděšeně a pobaveně.
"Nehoda."
Ozvalo se z pokoje. Martin se jen zasmál. Prohlížel si celou místnost a nevšímal si, že chodí ještě po mokré podlaze. Samozřejmě se nestalo nic jiného než to, že uklouznul a spadnul na zem. Ozvala se rána a Martin ležel v kaluži vody.
"Do prdele!"
Zakřičel. Honza přiběhl do koupelny a když viděl Martina na zemi, dostal strašný záchvat smíchu. Já jsem jen přišel k Martinovi.
"Jsi v pohodě?"
Zeptal jsem se se zadržovaným smíchem.
"Jo..v pohodě."
Pomohl jsem mu na nohy. Když se Martin postavil, vražedně se podíval na Honzu.
"Jen počkej, až se ti stane něco podobnýho."
Zavrčel na něj. Honza se rozesmál ještě víc. Martin protočil očima a vyšel ven z koupelny. Šel jsem za ním.
"Tak jdeme někam ven?"
Zeptal se Martin už v klidu.
"No moment. Honza tu má ještě nějakou práci."
Řekl jsem a ukázal na koupelnu.
"Je to voda. Ta se vsákne."
Řekl Honza. Podíval jsem se na něj.
"Do dlaždiček?"
Zasmál jsem se.
"No jo! Tak já to jdu utřít!"
Řekl se smíchem. Vlezl do koupelny a zavřel se. My s Martinem zůstali v předsíni.
"Jak to tady u vás vlastně vypadá?"
Řekl Martin a šel do ložnice.
"Hezký. Dobře jsem to vybral."
Zasmál se. Já se jen usmál a pořád stál v předsíni.
"Mám nápad. Musíme něco vyzkoušet."
Řekl Martin.
"Co?"
Zeptal jsem se.
"No mám balkón hned nad váma. Zkusíme, jestli se dá vylézt ke mně."
Řekl Martin a odhrnul závěsy z toho obřího okna. Před ním se objevily prosklené dveře. Otevřel je a já mezitím přešel k němu. Vstoupil na balkón a já hned za ním. Oba jsme se podívali nahoru.
"To půjde!"
Řekl Martin.
"Není to nebezpečný?"
Zeptal jsem se s nervozitou v hlase. Co, kdyby spadl dolů? To by nebylo úplně dobrý.
"Ale prosímtě! Nic se nestane."
Řekl a začal šplhat na zábradlí našeho balkónu.
"Seš blázen, Martine! Nedělej to!"
Snažil jsem se ho přesvědčit, aby šel zpátky.
"Neboj."
Zasmál se Martin. Postavil se na zábradlí a já před očima už viděl, co se mu může všechno stát. Martin se snažil udržet rovnováhu a postavit se, aby nespadl. Pak začal hmatat na zem jeho balkónu.
"A co chceš teď dělat?"
Chtěl jsem slyšet jeho plán, protože mi přišlo nereálné, že by se teď jen tak vytáhnul nahoru.
"Vidíš támhleto?"
Řekl a ukázal na ozdobnou kouli, co byla po obou krajích zábradlí.
"No."
Řekl jsem.
"Tak sleduj."
Řekl a přešel k tomu, aniž by seskočil ze zábradlí. Jednu nohu položil na tu kouli a vylezl na ní. Vešel se na ní ale jenom jednou nohou, takže mu druhá vysela. Teď už byl výš a teoreticky by se mohl loktama zapřít o kraj jeho balkónu. To přesně on udělal. Málem jsem dostal infarkt, když se nohou odrazil od té koule a byl zapřený jen loktama.
"Jsi blázen!"
Křičel jsem na něj. Viděl jsem, jak jeho nohy pomalu jedou nahoru a mizí. Pak jsem slyšel dupnutí a Martinův radostný výkřik.
"Jo! Jde to!"
"No super, ale už to nikdy nedělej! Teď projdi tvým pokojem a vrať se k nám!"
Křičel jsem, aby mě slyšel.
"Ne, teď se k vám vrátím stejnou cestou!"
Zakřičel on a vykouknul z jeho balkónu.
"Tak na to zapomeň!"
"Fajn."
Řekl a šel dovnitř svého pokoje. Slyšel jsem, jak Honza otevírá dveře od koupelny.
"Hotovo!"
Zakřičel šťastně a šel ke mně.
"Kde je Martin?A proč stojíš na balkóně?"
Ptal se na otázky. Věděl jsem, že Honza je strašný retard a kdybych mu to řekl, tak by chtěl vylézt za ním a já nebudu riskovat, aby spadl dolů.
"Šel si pro něco do pokoje. Hned je tady."
Řekl jsem a v tu chvíli se ozvalo klepání na dveře od pokoje.
"Už je tady."
Řekl Honza. Vešli jsme do pokoje a já zavřel dveře od balkónu.