The Mystical School [NEOPRAVENO]

❤-3. Prozrazení-❤

Projel mnou takový neznámý pocit, který jsem dosud nikdy necítila. Jeho šedé oči mě natolik uchvátili, že jsem je nemohla přestat sledovat. Do těch jeho očí jsem se zamilovala. Nikdy jsem tak krásného člověka tedy stvoření neviděla! Je upír nebo vlkodlak? Jak se jmenuje? To mi vrtalo hlavou, když jsem si sedala do mé společné lavice se Sky. Tia se tam s těmi kluky pořád hádala a mě to přišlo až hodně vtipné. Netrvalo to dlouho a nějaký učitel přišel do třídy. Prý že ze začátku školy mají být hodiny lehčí. Tomuto se tu říká lehčí!? Měla jsem upsanou ruku hned ze začátku. Začala jsem se obávat toho, že z pokoje už nikdy nevyjdu na svobodu a to byl teprve začátek. Už teď mi vzali všechny myšlenky na moji budoucnost. I když mám schopnost rychlého pohybu, tak jsem byla totálně mimo. Psala jsem vše, co bylo na tabuli a co nám učitel zdůraznil, tak jsem si musela zvýraznit. Tím jak jsme čtyřicet pět minut psali dlouhý zápis nezbylo ani památky a my mohli jít na oběd. Zase jsem byla jako poslední, když jsem odcházela. Mně to teda nevadí, ale kamarádům by mohlo. Přesně jsem nevěděla, kde se jídelna nachází, ale nějak mě můj instinkt vedl do tmavší chodby. Netrvalo to dlouho a něco strašného jsem zaslechla. Bylo to volání o pomoc známé osoby, která byla v nesnázích. Sice tiché, ale dost slyšitelné pro někoho jako já. Okamžitě jsem vystartovala za tím povědomým hlasem, a jakmile jsem tam dorazila, tak jsem zkameněla hrůzou. Bratr mě varoval, že si nic nemáme začínat s vlkodlaky. Sice jsou hodně předvídatelní, ale za to dost nebezpeční. V lidské podobě jsou jako lidé. Stejně paličatí, otravní a snadno zranitelní, ale jejich druhá tvář je přímo smrtící. Víte jak se říká, že když vlkodlak jakkoliv poraní upíra jeho drápy, tak do jeho těla pustí jakýsi jed? Ano, to strašná a krutá pravda. Proto nechápu, proč vymysleli toto místo. Vždyť bychom se tu mohli rovnou pozabíjet a vyhubit tak všechny vzácné stvoření na světě. Teď jsem se jenom zaobírala Tiou, která byla v rohu obklíčena těma dvěma vlkodlaky. Škoda, že nikde není napsáno, že vlkodlaci se mají ve škole pohybovat jako lidé. Ne jako zvířata! Oni jí nesmí ublížit! Cítila jsem se strašně. Jestli se jí jenom dotknou, tak jim zlomím ty jejich pracky. Tímto činem jsem se odepsala na celý budoucí život. Udělala jsem to aspoň pro moji nejlepší kamarádku, kterou jsem tím zachránila. Kdyby nebylo mě, tak by asi umřela. Vlkodlakům totiž vůbec nevadí, když mají ruce pošpiněné krví. Dokonce mi i ukápla jedna slza, když jsem se přeměnila na to stvoření, které ze srdce nenávidím. Byl ze mě krásný hnědý vlk, který měl natolik síly, aby je přepral oba. Rychlostí blesku jsem se k nim rozeběhla a oba srazila na stranu od ní, aby jí už nemohli ublížit. Všichni se na mě překvapeně dívali, ale pak se stalo něco, co mě zlomilo. Oba se zpátky proměnili na lidskou osobu a začali se zhluboka smát. Udělala jsem totéž co oni a nezpustila je z očí. ,,Můj bože, co si sakra zač!" Jeden z nich začal. ,,Myslím si, že se nám škola rozrostla." Oba se na sebe pobaveně dívali. ,,Takže tu máme živoucího hybrida!" Zaleskly se mi oči, ale oni na to zmizeli v temné chodbě naproti. Otočila jsem se s uslzenýma očima na Tiu, která se šokem ani nepohnula. ,,Tio, já..." Ani jsem to nestihla říct. ,,Už se ke mně nikdy nepřibližuj!" S tímto rozkazem mi vypálila velkou jizvu do srdce, a pak chladně zmizela. Mohla si alespoň poděkovat, ale chápu tě. V zemi upírů slovo jako hybrid znamená jenom jedno. Smrt. V minulosti byli hybridi zabíjeni za to, že se jim toto stalo, ale nové zákony jim povolují se svobodně pohybovat po zemské půdě, který přidali moji rodiče, když se mi to stalo. Hybridi jsou považováni za velice nebezpečný druh, který je nutno co nejvíce zmenšovat. Takový jedinci mají dvě části sebe samého, které dokáží hravě ovládat. Vždy je nějaká část převažující a u mě to nejspíš bude ta upírská, protože moje celá rodina je tvořena z upírů. Panebože! Co jsem to právě udělala?! Zachránila jsem své teď už spolužačce život a prozradila své tajemství života. Stačil jediný okamžik a všechno se pokazilo. Posadila jsem se na studenou zem a přemítala si v hlavě, co se vlastně stalo. Jsem dávno smířená s mým špatným osudem, ale takto žít s domněním, že na mě nikdy nebude nahlíženo, jako na normální stvoření mě bolí u srdce. Na oběd jsem přestala mít chuť. Zírala jsem do prázdné bílé zdi, jakoby se mělo něco každou chvíli změnit, ale nic takového se nestalo. Zazvonilo na hodinu a já se měla odebrat do naší třídy. Tentokrát to byla učebna 12. Rozhodla jsem se, že to udělám. Přece jenom je nejlepší se na někoho kdo mi ublížil usmívat a připomínat mu jak moc to bolí než se mu prostě lehce vyhýbat. Rychlým krokem jsem se přemístila ke třídě a zhluboka jsem se nadechla, když jsem se vydala kupředu. ,,Konečně je tady to naše monstrum." Vycenila jsem na něho vražedně své bílé tesáky a můj pohled se přesměroval na mé zbývající spolužáky v rohu třídy. Chovali se, jakoby mě neznali, ale já jim to odpustila. Proč? Ani sama nevím. Sedla jsem si do první prostřední lavice, která byla celá volná. Už jsem se za sebe ani neotočila. Nechci je teď vidět! Nikoho z mých spolužáků. Ani jsem si nevšimla, že do třídy přišla učitelka. ,,Vítám vás tu všechny. Dnes se mi představíte, abych si vás mohla zapamatovat. Takže bychom mohli začít. Jak se jmenujete vy?" Ukázala na mé přátele. Začalo velké představování, ale já jsem neposlouchala. Snažila jsem se zmírnit tu bolest v mém srdci, ale nešlo to. A najednou se učitelka zarazila u mě. Pohlédla jsem jí hluboko do očí a neměla jsem na výběr. ,,Jmenuji se Isabela Moorová tudíž nastávající dědička upírského trůnu a jsem upír." Řekla jsem sebejistým hlasem, ale okamžitě to někdo musel pokazit. ,,Řekni celou pravdu." Ta ozvěna toho hlasu byla slyšet po celé třídě. Jak já ten hlas a toho kluka nesnáším! S úsměvem na tváří jsem se na něho otočila a zvýšila svůj hlas. ,,Co chceš přesně vědět! Že od svých třinácti let jsem se stala hybridem, kterého všichni tak moc nesnáší? Nebo to, že jsem celý život ignorována a moji rodiče kvůli mě mají jenom starosti? Že neexistuje žádná osoba, která by měla pochopení? Tak se ptej!" Vychrlila jsem tu zlost přímo na něho. Jenom se pohrdavě zasmál a já se otočila nazpátek plná zlosti. Nesnáším to tu! Nesnáším celý svět! ,,Tak jak to že jsi pořád naživu?" Tato otázka byla tak odporná. Stejně tak jako její řečník. Už jsem se chystala odpovědět, ale najednou jsem uslyšela nějakou věc prolétávající vzduchem přímo k tomu jedovatému klukovi. Škoda že se jen tak tak tomu křečovitě vyhnul. Jinak by ji měl zapíchnutou v obličeji. Oba jsme se překvapeně otočili za tím útočníkem. ,,Už jsem ti přece jednou Bene říkal, ať ji necháš být. Příští tužku budu mířit přesněji." Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to ten krásný kluk s šedýma očima, které jsem tak neodmyslitelně milovala. Než však něco kluk známý jako Ben stačil promluvit, tak jsem z mého místa zmizela pryč...