The Mystical School [NEOPRAVENO]

❤-7. Takže sbohem-❤

Probudila jsem se v měkké posteli a hned jsem si uvědomila, že jsem na školní koleji. Co se to stalo? Byl to jenom hloupý sen? Jakmile jsem si stoupla k zrcadlu, tak jsem měla málem infarkt. Cítila jsem se opravdu úplně jinak. Spíš strašně. Byl to strašně nepříjemný pocit být v téhle kůži. Moje pleť byla o odstín bledší a... Já už se nemůžu přeměnit... Já nejsem... Každý na mém místě by skákal radostí, ale já se rozbrečela. Nebyly to slzy štěstí, ale bolesti. Pravá bolest, která se mi zařezávala hluboko do srdce. To snad ne!! Jestli Ryana ještě uvidím, tak... On je vlkodlak a já upír. Zákony zakazují lásku mezi jinačími druhy plemen, aby nevznikly podobné problémy jako my. Sesunula jsem se k zemi a zhluboka jsem vzlykala. Trvalo to několik dní, než jsem se konečně vzchopila a pochopila, že musím jít do školy. Proč? Přetáhla jsem si přes hlavu šedou mikinu a černé kraťasy si oblékla. Účes jsem si nechala jen tak rozpuštěný a natáhla si přes něho kapuci. Cestu jsem znala, ale teď mě každý zdravil. Nelíbilo se mi to! Někdo mě přece jenom objal. Liam. Takovou zlost jsem snad nikdy necítila. ,,Konečně si tady! Jsem rád, že si zdravá." O tohle vám celou tu dobu šlo? Uzdravit mě? Necítím se jako uzdravený člověk. Spíš jako ten člověk, který teprve vyčkává na pomoc. ,,Už se ke mně nikdy nepřibližuj." Pošeptala jsem mu docela zřetelně do ucha. Mám tě ráda, ale to co jsi udělal, mě hodně zranilo. On jenom vyvalil oči a nehybně stál na místě. Všechno je ukončeno a nedá se nic změnit. Přišla jsem o všechny. O své kamarády, rodinu a tebe Ryane.  Už jsem se ani nerozhlížela a vešla do třídy. Tvé šedé oči mnou projely skrz na skrz, ale oba jsme znali zákony. Těch připomínek jsem si nevšimla a vydala se do té známé lavice vepředu. Okamžitě se ke mně přemístili moji stáří přátelé. ,,Takže si konečně tady! Dělali jsme si o tebe starosti. Chyběla si nám." Takové lži. Po celou dobu mého života slyším lži a tahle byla ta nejhorší. Celou dobu jsem tady byla, ale oni tu pro mě nebyli. Jsou to škaredá slova, která vychází z jejich úst. ,,Už se ke mně nikdy nepřibližujte." Nechápali jste. Tak moc to bolí. ,,Cože?" Slyšeli moc dobře na to, aby se mě znovu ptali. Rozesmála jsem se. V mém těle moje krev asi dosáhla teploty varu a já vybouchla vzteky. Vztekle jsem odhodila lavici do rohu místnosti a rázně se postavila. ,,Už se ke mně nikdy nikdo nepřibližujte! Je to dost slyšitelné? Nikdo z vás mě nepodržel, tak proč bych měla já?" Vypadali vystrašeně a já po chvíli taky. Nemohla jsem tomu uvěřit. Stala jsem se tím monstrem, které jsem nenáviděla a teď mi tak mají právo říkat. ,,Už nikdy nikdo!" S těmito slovy jsem zmizela z dohledu očí všech ve třídě. Vylezla jsem na vysoký strom, který byl ve svitu toho sluníčka. Byla jsem naprosto zničená tou realitou. Prostě jsem nemohla. Za školou byl rozsáhlý les, tak proč toho nevyužít? Až teď jsem si uvědomila tu odpověď na tu otázku, kterou jsem si předtím jako menší pokládala. Stala jsem se hybridem, protože jsem měla být ta výjimečná osoba, kterou už teď nejsem. Měla jsem poznat tebe a zamilovat se. To už taky nemám. Zírala jsem tam do té tiché krajiny, dokud někdo nepromluvil. ,,Prosím tě neschovávej se mi." Jako kdyby mé srdce vyskočilo z hrudi. Jsi to opravdu ty? Neslyšela jsem tě přicházet, ale to ani poprvé. Při této myšlence se mi na tváři objevil velký úsměv. Ty si tu byl vždycky, ale teď je to něco jiného. Viděla jsem ho právě přicházejícího ke stromu. ,,Proč si tu?" Seskočila jsem ze stromu přímo před tebe. Poprvé jsem tě spatřila smutného. Vždy si ten smutek zadržoval, ale teď ne. Proč? Při pohledu na tebe jsem se rozbrečela. Byl si tady! Byl si tak blízko, ale zároveň tak daleko. Rvalo mi to srdce. Okamžitě jsem se k tobě rozeběhla a ty jsi mě vřele objal. Oběma nám tekly slzy bolesti, které se nechtěly zastavit. ,,Ráda tě vidím." Řekla jsem po té chvíli bolesti. ,,Ano?" Rozesmál ses, ale jenom pro ulehčení celé situace. ,,Já nevím co dělat. Prostě jsem nemohla. Prostě to teď moc bolí." Hladil si mě po zádech a já se začala uklidňovat. ,,To nevadí. Bude to dobrý." Ty utěšující slova si mi pořád šeptal do ucha. Už nic nebude dobrý! Už nikdy nic takové jako předtím nebude. Nechci věřit lžím. ,,Ty víš, že to není pravda, tak proč to říkáš?" Objal si mě pevněji. ,,Chci si to myslet." Usmála jsem se na tebe a pustila se tě. Zhluboka jsme si koukali do očí a já tě políbila. Byl to opravdu poslední nefalšovaný polibek z pravé lásky, kterou jsme oba cítili. Kdybys věděl, co se stane, ale nevěděl. Nikdo nevěděl. ,,Tohle to je asi sbohem, Ryane." Jenom ti stekla další slza po tváři. ,,Chápu to. Slíbili jsme si, že se budeme držet společně a to taky dodržíme, proto s tím souhlasím." Jenom si mě pohladil po tváři a otočil se směrem ke škole. Naposledy jsem uviděla tvůj zamilovaný pohled a vadilo mi to. Děláme to jenom proto, aby se nikomu z nás nic nestalo. Je to hodně bolestivé, ale mi to vydržíme! Pro nás. Nevěděla jsem však, že to bude trvat tak krátce. Taky jsem se rozešla pryč od toho všeho. Chci tě znovu cítit a milovat tě, ale já nemůžu...