The Mystical School [NEOPRAVENO]

// 2. // Jsem jenom UPÍR √

Píše se den 13. srpna a já mám nastoupit na školu pro mystické stvoření, které mi jsou alespoň trošku podobné. Popravdě se mi tam vůbec nechce. Taky že, komu by se chtělo?

Když jsem dostala potvrzovací dopis o tom, že jsem byla opravdu přijata, tak to byla asi jediná chvíle, ve které jsem za celou tu dobu rodiče viděla šťastné. Opravdu mi to i teď rve srdce.

Být odsuzována za to, co nikdy nemůžu změnit, je dosti ošklivé. Každý večer se proto sebe ptám na otázku: proč se mi to vlastně stalo, ale většinou, tedy pořád, se mi nedostává odpovědi. Kvůli odpovědi nadále čekám na chvíli, kdy mi bude odpověď sdělena.

Právě teď se naposledy rozhlížím po mém již starém pokoji, který rozhodně hodně dlouhou dobu neuvidím. Kvůli tomu si povzdychnu. Je to tu tak prázdné.

Mé jméno je známé po celém světě, protože když řeknete příjmení Moorovi, tak si hned vzpomenete na vládnoucí rodinu v čele upírské vlády tady v okolí Myltaru, městu, ve kterém žiji. Určitě moje rodiče velice zklamalo, že za dceru mají hybrida, ale mají štěstí v tom, že nejsem jediné dítě rodiny.

Můj bratr Liam je starší o tři roky, než já a je z něho normální upír. Má velké štěstí, protože rodiče ho mají velice rádi, ne jako mě. Dost mi pomohl v těžkých chvílích a neodvrátil se od mé pravé tváře, když to udělali ostatní, takže proto vím, že Liamovi věřit mohu.

Tentokrát mám rozpuštěné mé hnědé dlouhé vlasy, aby zakryly moji tvář. Ptáte se proč? Je mi jasné, že se nevyhnu zvědavým pohledům kolemjdoucích, ale mohu to alespoň zkusit, ne?

,,Jdeš?" Náhle sebou trhnu, když se za mnou ozve klučičí hlas, který ale moc dobře znám. Vyděsil mě!

,,Liame, už opravdu musíme vyrazit?" Zjevně mé modré psí oči ho vůbec nepřesvědčily o tom, aby přistoupil na můj postoj k tomu, co se teď bude dít. Nechci tam jít a on to moc dobře ví. V jeho očích se zrcadlí smutek, který je vyvolaný mým smutkem. Ani se mu nedivím. Liam je hodně citlivý upír.

Přistoupí ke mně blíž.

,,Isabel, prosím tě. Nemusíš se vůbec bát. Já se tam o tebe postarám." Smutně si povzdychnu. Bohužel to nebude trvat dlouho, jelikož na tu školu Liam chodí čtvrtým rokem, tudíž posledním.

Náhle mě vezme za ruku a začne mě táhnout ke dveřím. Podvolila jsem se mu, protože mi nejspíše nic jiného nezbývá.

,,Ale, co když to někdo zjistí?" Liam jenom zakroutí hlavou na nesouhlas a dotáhne mě ke dveřím. Podívá se mi do očí.

,,Jak by to, prosím tě, mohl někdo zjistit? Ty se umíš ovládat." Jeho klidné oči moji rozbouřenou mysl konečně uklidní a já se jemně za tu dlouhou dobu usměju. Nemusím si tím zatěžovat hlavu. Má pravdu.

▶⏩⏸⏪◀

Rozloučení s rodiči netrvalo příliš dlouho. Přece jenom se vsadím, že byli rádi, že jsem konečně z domu vypadla. Anebo ne?

Nevím proč, ale najednou se cítím hned lépe, když už náš domov z dálky nevidím. Už mi to nepřipomíná ty ošklivé vzpomínky hádek a zbytečností, které jsem doma zažila, takže jsem z části šťastná, ale i nešťastná. Však tu nešťastnou část mého já rychle umlčím.

Nespokojeně se zavrtím na koženém sedadle v naší rodinné limuzíně a po nějaké té chvíli hodím zvědavý pohled po mém bratrovi. Mám na něho tolik otázek, a proto nevím, kterou začít. Třeba touto?