The Mystical School [NEOPRAVENO]

❤-9. Na útěku-❤

Vběhli jsme do školy jako dva blesky a vlétli jsme do našich pokojů. Museli jsme zmizet. Nechci já a ani ty, aby se minulost opakovala. Museli jsme si rychle sbalit věci a pospíšit si s útěkem. Přeci nechceme, aby nás někdo odhalil a nahlásil. Sbalila jsem si ty nejnutnější věci, aby mi moc nepřekáželi. Rychle jsem to všechno naházela do batohu a zamknula pokoj. Ty jsi tam už nervózně pochodoval jako voják, ale jak si mě uviděl, tak si mě popadl za ruku a běželi jsme. Netrvalo to dlouho a narazili jsme na žáky této školy, kteří nám naschvál blokovali cestu. Byli tam i naši přátelé tedy nepřátelé. Jejich rozkazy byly jasné. Nikdo z nás dvou nemůže opustit školu. Najednou ses tam objevil ty Liame. Neslyšitelně jsem nasucho polkla a blížili jsme se ke stěně. Proč mi Liame bráníš? Vždy jsi stál při mě a teď tohle? Tvářil ses zklamaně, ale to mi bylo jedno. Uviděli jsme jen jedno místo, které jsme mohli využít. Kdybychom to neudělali včas, tak bychom nikdy neutekli z tohoto místa. Rozeběhli jsme se oba k tomu skleněnému oknu, které se roztříštilo, když jsme jím prošli na milion kousků. Cítila jsem, jak se mi sklo zařezává do kůže, ale vydržela jsem to. Pro tebe, pro nás. Jakmile jsme dopadli na zem, tak ses na mě starostlivě podíval. „V pohodě?" Byla jsem. Jenom jsem se trošku poškrábala, ale to se za chvíli zahojí. Oba jsme uslyšeli, že vzduchem k nám dopadají další osoby a my jsme se zděsili. Naši dlouholetí přátelé. Nejsnazší způsob, jak se dostat přes upíry je se přeměnit na vlkodlaka. To jsme taky udělali a běželi směrem do hlubokého lesa, který se rozprostírá za celou školou. Tam nás čeká to jediné. Nevadilo to nikomu z nás, tak proč to nezkusit? Uslyšeli jsme ještě nějaké křičící hlasy, které se hnaly směrem k nám, ale oni už nás stejně nedohonili. Běželi jsme opravdu dlouhou dobu, dokud jsme nenašli náš cíl. Teda můj cíl. Ty si vůbec nevěděl, kam tě vedu, ale vím, že tomu člověku můžu věřit. On by nás nikdy nezradil, ale je tu takový menší problém. Už jsem ho hodně dlouhou dobu neviděla. Byli jsme před tím místem, které jsem chtěla navštívit, ale předem jsem ti chtěla říct pár věcí. Zastavil ses taky a já ti zhluboka pohlédla do očí. „Tady se nachází jeden člověk, kterému můžu věřit, ale chci tě upozornit na jednu podstatnou věc." Tvůj pohled zvážněl. „Zavedla jsem tě sem, protože tu žijí lidé, ale taky někteří z mé rodiny a proto chci, aby sis dával pozor, aby tě ti lidé nespatřili jako upíra anebo vlkodlaka. Jasně?" I přes tu tmu jsem viděla tvůj úsměv. „Opravdu si myslíš, že je to tady?" Stáli jsme před mohutnou budovou teda spíš sídlem, které jsem dobře poznávala. Jezdila jsem sem, když jsem byla malá. Vyrůstala jsem tu hodně času, ale jak vidím, tak se tu toho hodně změnilo. Vzala jsem tě za ruku a táhla ke dveřím. Byl si jistě překvapený, ale musela jsem tě zatáhnout dovnitř. Tentokrát dveře při otevření nezaskřípaly jako doma. Tady to je všechno nové a hezké. Nevěděla jsem, kde se nachází vypínač, tak proto jsem šla poslepu. To jsem však neměla dělat. Zakopla jsem o jakousi židli, která letěla přímo do dřímajícího člověka, kterého jsme si doteď nevšimli. Nejspíš sykl bolestí, když mu ta židle dopadla přímo na hlavu. Najednou se rozsvítila světla, která prosvítila celý obývák, který byl ještě krásnější, než si pamatuji, ale tu jedinou osobu jsem nepoznávala. Kdo to je? Byl to jakýsi kluk štíhlé postavy, který si teď mnul své podrážděné oči světlem. My jsme byli vyděšení a on velice podrážděn. Dalo se odhadovat, že je o něco starší než já, ale ne o moc. Naštvaně se postavil a pohlédl na nás. „Kdo sakra jste?!" Vykřikl tak slyšitelně, že se z toho otřásl celý dům. „Opravdu je to to místo, které jsme hledali?" Pořád si mi nevěřil, ale to se mělo každou chvíli změnit. „Co se to tu děje?" Tiše prohlásil starší hlas dospělé osoby. Radostí jsem poposkočila, když jsem tě spatřila. Okamžitě si to uvědomil a vítal mě s otevřenou náručí, kterou jsem vřele přijala. „Už jsme se dlouhou dobu neviděli strýčku."