The Mystical School [NEOPRAVENO]

❤-6. Lék našeho problému-❤

Za ty časy nás všichni shazovali, ale my jsme byli oba šťastní. Přece jenom jsme našli sebe a to nás dělalo šťastnými. Konečně nejsem jediný hybrid na světě. Uvědomila jsem si, že existují další a to mi stačilo. Po té docela dlouhé době poznání jsem se ale uvědomila jednu podstatnou věc. Já tě asi určitě miluji! Vždy když si u mě poblíž, tak se cítím strašně dobře a daří se mi vše. Nechápu, jak jsem bez tebe mohla žít! Toto tajemství si prozatím nechám uschované a až bude lepší načasování, tak ti ho řeknu. Ovšem jsem nevěděla, že ten čas za tak krátkou přijde. Bylo to opravdu strašné zjištění. ,,To je teprve první hodina a moje ruka se ocitá celá v plamenech!" Jenom ses usmál. ,,Nápodobně!" Jako vždycky se nám každý vyhýbal z co největší vzdálenosti. Opravdu? Kdy si konečně uvědomí, že mi nejsme nebezpeční? Asi se ptám marně. Přišli jsme do přední haly, ve které byly naše skříňky s učebnicemi. Bylo tu plno lidí, ale nikdo z nich nám nepomohl. Proč? Uslyšela jsem jeden výstřel ze zbraně a to mi stačilo, abych zareagovala, ale pozdě. Syknula jsem bolestí, když mi nějaké uspávadlo přistálo rovnou na krku. Ozvaly se další dva výstřely a ty si byl na tom úplně stejně. Kostrbatě jsem se otočila, ale moje nohy mě neunesly a já se zřítila na zem. Někdo zalapal po dechu, ale nic se zatím nedělo. Dopadla jsem tvrdě na zem a hlavou se bouchla do skříňky. Před očima se mi začaly dělat mžitky a já se rozhlížela, kde se nacházíš. Ležel si asi jeden metr ode mě a už si spal. Taková nevinná krásná tvářička! Uslyšela jsem kroky, které mířily ke mně. Najednou jsem uviděla Liama a nějakého muže v kožené bundě, který držel zbraň. Liame? Věřila jsem ti! To ti nestačilo? Sehnul ses ke mně. ,,Všechno bude v pořádku." Pohladil si mě po tváři. Už jsem málem omdlela, ale stačila jsem říct jednu jedinou větu. ,,Co si to sakra udělal." Po té jsem usnula a objevila se všude tma. Tmavá nekončící tma. To jsme tak nebezpeční? Věřila jsem ti Liame, ale teď se všechno změnilo...

Strašně mě bolela hlava, která mě taky probudila. Pomalu jsem otevřela oči a rozkoukávala se. Kde to sakra jsem!? Vystřelila jsem do sedu a koukala se po tobě. Viděla jsem ti v očích strach, ale nedával si ho znát. Seděl si opřený o stěnu skoro u mě. Byli jsme v cele?! ,,Panebože!" Vyjekla jsem, když jsem si to konečně uvědomila. Okamžitě si mi poskytl útěchu. Pevně si mě objal a já se rozbrečela. ,,Nechápu, co po nás chtějí." Procedila jsem mezi zuby, když moje slzy kapaly na zem. ,,To bude dobré." Řekl si to přesvědčivě, ale nikdo to jistě nevěděl. Byli jsme tam spolu u sebe asi hodně dlouhou dobu, než někdo konečně z nás promluvil. ,,Hele je to divné ti to teď říkat, ale chci, abys to věděla, kdyby se nám něco stalo." Ze sucha jsem polkla. Koukala jsem mu zhluboka do těch jeho krásných šedých očí a on byl čím dál tím víc nervóznější. ,,Nechci, aby to vyznělo špatně, ale..." Naklonil ses ke mně a vášnivě mě políbil. Já se jenom s chutí zapojila. ,,Já tě totiž miluji." Pošeptal mi do ucha, když skončil. Byla jsem celá červená jako rajče nebo možná ještě červenější, ale to teď nebylo podstatné. ,,Slib mi, že vždy budeme stát při sobě." Odkýval si to s velkým úsměvem, který jsem tam moc milovala, ale nic si netušil. Ani já ne. Víš, hodně to bolelo, ale myslím si, že to bylo oboustranně. Najednou jsem uslyšela zavrzání dveří cely. Oba jsme se šokem rychle zvedli na nohy. Vykulila jsem oči, když jsem uviděla toho muže, co nás postřelil. ,,Kdo sakra jste?" Naježil se Ryan. ,,Doktor Duero. Vaše rodiny mi nakázali, abych našel lék, který by vás zbavil toho vašeho problému." Jaký problém? ,,A podařilo se! Nemusíte mi děkovat." Já ale nic nechci! ,,To je omyl. My nic nechceme a žádný problém nemáme." Obořil se do toho zase Ryan a ten doktor se jenom ďábelsky usmál. ,,Takže ty mladíku půjdeš první." Vykulila jsem oči. Nikdy tě nepustím! Držela jsem tě jako klíště přisáté svému hostiteli, ale přišli sem dva muži, kteří tě chytili. Jak to že se nemůžeme bránit? To na nás pořád působí to uspávadlo? Do očí mi znovu vyhrkly slzy. Poslední slova, co jsem ti řekla byly. ,,Miluji tě!" Se skřípotem dveří cely jsem se zhroutila na zem a zhluboka jsem plakala. Co ti budou dělat? Uvidíme se ještě někdy? Co to před chvíli ten dědek blábolil? Odpovědi se mi hned dostalo. Hlasitý výkřik. Tvůj výkřik plný bolesti a utrpení. To snad ne! Zacpávala jsem si uši, abych aspoň přestala vnímat tu bolest, kterou si taky zažiji. Už jsem se ani nevzpírala, když mě vzali za ruce a táhli do té místnosti, ve které se mělo vše uskutečnit. Tebe už jsem neviděla a bylo mi vše jedno. Najednou jsem ucítila menší tlak na ruce, když mi injekční stříkačka pronikla do ruky. Okamžitě to začalo bolet a pálit. Hodně to bolelo, ale ta díra v mém srdci bolí víc. Cítila jsem, jak se mi ten jed protéká po celém těle. Bylo to strašné! Několikrát jsem křikla bolestí, ale následoval tvrdý pád na dřevěnou podlahu. Už si nic dalšího nepamatuji. A asi je to i lepší...