The Mystical School [NEOPRAVENO]

❤-13. Čas nevrátíme-❤

Už ani nevím, jak vypadáš. Je to velice špatné. Jenom tvé šedé oči se mi párkrát mihly před očima, když jsem si tě snažila vybavit. Ryan Hass. Tmavé vlasy a okouzlující úsměv. Už nic dalšího si nevybavuji. Rodiče mi dnes oznámili, že poprvé můžu s nimi jet do města. Samozřejmě jsem to přijala. Kdo by taky ne? Jsem v domě zavřená sedm dlouhých let. Vzala jsem si na sebe pohodlné oblečení jako kdysi a vyrazila jsem k autu. Oni na mě nedočkavě čekali a byli rádi, že jedu. Já jsem byla jedině ráda, že se konečně můžu nadechnout toho čerstvého vzduchu, který mi tak chyběl. Usedli jsme do rodinné limuzíny a teď jenom musím přežít tu hodinu cesty. Naštěstí jsem usnula, ale ne na moc dlouhou dobu. Zbývalo jenom deset minut, které byly ale velice bolestné. Promnula jsem si své oči unavené oči a podívala se kolem sebe. Zase se na mě všichni dívali. To se mi zase zdála noční můra? Asi ano, protože jsem měla mokré oblečení. Už si ani nepamatuji, co se mi zdálo. O tobě? ,,Doufáme, že nikam zase neutečeš, Isabel." Ani jsem neprojevila žádné emoce. ,,Kam bych asi tak chodila? Vše co jsem měla je už dávno pryč. A hádej, kdo mě o to připravil?" Ani jsem se na ně neodvážila podívat. Byli tak odpudiví. Vlastně jsem ani netušila, že je to taková pravda. Už nic nemám. ,,Takže se tu sejdeme v pět hodin večer?" Odkývala jsem všechno a byla jsem alespoň na chvíli volná. Rychle jsem vplula do jakési menší kavárny poblíž, ale ovšem jsem nevěděla, že tam pracuje Tia. Všechny ty vzpomínky! Strašně moc mě bolí hlava! Sedla jsem si do jednoho volného rohu celé místnosti a začala jsem popíjet objednáno kávu. Mám ještě osm hodin a nevím, co dělat. Tii jsem si nevšímala. Jenom jsem koukala na prázdné místo naproti mě. Jako kdyby si měl každou chvíli přijít, ale nic takového se nestalo. Někdo jiný přišel. Ten slizký kluk, kterého znám. ,,Koho pak to tu máme." Jenom jsem trochu pootočila hlavou, abych se na něho mohla podívat. Vypadal jinak, ale pořád tak slizce. ,,Už jsme se dlouho neviděli." Dodala jsem a nadále si ho nevšímala. ,,Už sis našla někoho jinačího než Ryana?" On věděl, jak mě vyprovokovat. ,,Nech mě být, jasný?" Jenom se zasmál a pořád se držel toho tématu. ,,Myslím si, že se Ryan má dobře, protože se chystá jeho svatba." Už nestačil říct ani jedno slovo, protože jsem ho vzala za límec košile a velkou silou ho přimáčkla ke zdi. ,,Už nikdy jeho jméno nevyslovuj!" Odhodila jsem ho k zemi a zamířila ke dveřím. Zase se mě všichni báli. Bohu díky, že jsem v mém světě a ne v tom lidském. Je mi to jedno! Už nic nemůžu ztratit! NIC nemám! V tom jsem se mýlila. Za ne dlouho poznám pravdu, na kterou tak dlouhou dobu čekám. Z mých očí se valily slzy, které mi zastínily výhled na okolní svět. To zapříčinilo to, že jsem do někoho vrazila. Nebyl to jen tak někdo. Byl to on! ,,Promiňte, já nechtěla." Promnula jsem si své mokré oči a konečně jsem uviděla tu osobu stojící přede mnou. Šokem jsem zkameněla. Byl si tak o hlavu větší než já a změnil ses, ale nebyl si sám. Vedle tebe byla krásná dívka, s kterou ses držel za ruku. Víš, jak to bolelo? Nevíš, protože to nikdy nezjistíš. Ryane, jak si mi to mohl udělat? Ryan Hass. Tyto slova pro mě právě teď ztratila význam. Co se dalo dělat jiného než utéct? Nemohla jsem se ti koukat do očí. Prostě to teď nejde a bolí to. Utekla jsem až do nějakého menšího parku, který obklopoval plno domů. Byl tu klid, který jsem narušila svým hlasitým vzlykáním. Táhli jsme za jeden provaz, pamatuješ? To už asi těžko. Už nemůžu cítit žádný pocit anebo emoci. Jsem už prostě uvnitř prázdná. Nic necítím a je mi všechno jedno. Objala jsem si kolena a opřela se o strom. Už tu nechci být! Chci zmizet! NAVŽDY! I to slovo pro mě nic neznamená. Uslyšela jsem prasknutí větvičky, která byla příliš blízko na to, abych se znovu vypařila. Musela jsem se postavit kruté realitě, která následovala. ,,Už jsme se dlouho neviděli." Tvůj hlas byl o trochu hlubší než před těmi lety. Už si muž a já žena. Nejsme děti, tak proč se tak ke mně všichni chovají? Nepromluvila jsem. Byla jsem zticha a důkladně si tě prohlížela. Jsi ještě hezčí, než co si pamatuji anebo to byla jenom iluze? Posadil ses naproti mě a nepouštěl si ze mě oči. Chtěl si vědět, jak zareaguji? ,,Já nevím co říct. Je to strašné..." Rozplakal si ses. Proč brečíš? Kvůli mně anebo kvůli nám? Vím, jsem troska, kterou všichni nenávidí, ale já si za to můžu sama. ,,Já ti nic nevyčítám." Nemůžu. To mi moje srdce nedovolí. ,,Ale-" ,,Nic neříkej. Život jde dál a my s ním. Je špatné být nesmrtelný." Chtěla jsem se tě znovu dotknout, cítit tvoji lásku, ale moje mysl mi to nedovolila. ,,Já ti to všechno vysvětlím..."