The Mystical School [NEOPRAVENO]

❤-4. Ryan Hass-❤

Ocitla jsem se až v nějakém krásně rozkvetlém parku, který byl lemován rudými růžemi. Vztekle jsem kopla do menšího kamene, který letěl k té větší kašně, která byla uprostřed celého místa. Pohlédla jsem do průzračné vody, která odkrývala můj odraz a nehnutě ho pozorovala. To jsem opravdu já? Jsem ta osoba, které se všichni bojí? Zmoženě jsem se posadila na zem a opřela si hlavu o pokrčená kolena. Opravdu to nedokáži pochopit. Měla bych sama někam hodně daleko odcestovat, aby mě už nikdy nikdo nenašel. Přeci by mě nikdo nehledal. Nebo ano? Začaly mi téct slzy bolesti, které dopadaly na mé teď už mokré oblečení. Uslyšela jsem jen zpěv ptáků, kteří kolem mě právě teď vesele prolétali, a proto jsem zvedla hlavu, abych se na ně klidně podívala, ale v tu chvíli jsem šokem zkameněla. Přesně přede mnou seděl ten tajemný kluk, který se na mě upřeně díval. Za tu dobu co tu sedím, tak jsem si nevšimla, že za mnou někdo přišel, proto jsem byla v takovém velkém šoku. Když zpozoroval že se na něho taky upřeně dívám, tak nezačal zmatkovat, ale pokračoval v tom hlubokém pohledu dál. I když jsem nesmrtelná, tak jsem se cítila jako člověk. Bušilo mi strašně rychle srdce a u upíra to není nic obvyklého. To mi věřte! Nedalo se uhnout pohledem a po pravdě jsem ani nechtěla. Je tak krásný! ,,Proč si mě chránil?" Na jeho obličeji se vykouzlil krásný úsměv. ,,Proč bych nemohl?" Neodpověděl mi na moji otázku a pokládá si vlastní? Jaká neslušnost! ,,Už chápu! Moji rodiče mi zařídili ve škole nějakou ochranku, která mě má chránit jako bych to vůbec neuměla." Jenom se zasmál. Proč se mi směje? Udělala jsem snad něco špatně? ,,Tvé rodiče opravdu neznám a žádnou ochranku ti nedělám." Myslel si, že se s touto odpovědí uspokojím, ale to není pravda. ,,Kdo jsi?!" Vyděšeně jsem vypískla. Nikdo z nás dvou neopouštěl oční kontakt. Až tak to bylo zajímavé! ,,Jmenuji se Ryan Hass a jsem vlkodlak. Teda alespoň tohle o mě každý ví." Nechápu ho. Co má každý vědět? ,,Isabel!" Zakřičel někdo mé jméno v dáli. Okamžitě jsem věděla o koho se jedná. ,,Takže zítra ve třídě!" Nezávidím mu, že je vlkodlak, protože byl pomalý, ale přesto rychlejší než ostatní jeho druzi. ,,Isabel!" V mžiku se přede mnou objevil Liam, který mě objal. ,,Já se ti moc omlouvám, že jsem tam nebyl. Nic z toho by se nikdy nestalo." Z jeho smutného hlasu jsem vycítila soucit. Až teď jsem si uvědomila, že veškerá zloba, kterou jsem cítila tak strašně dlouhou dobu vymizela a nahradil ji klidný pocit bezpečí. To se mi ještě nikdy nestalo! Jak to že stačí jediný okamžik života s jeho osobou a s jeho krásnýma šedýma očima a je mi tak krásně? ,,Liame, to vůbec nevadí." Poplácala jsem ho po rameni a chystala se k odchodu. ,,Jak ti to nemůže vadit! Vždyť ty ani nevíš, co ti teď může hrozit." Mám ho opravdu hodně ráda, když se takhle stará. V dětství mi tímto nahrazoval oba rodiče, protože oni byli pořád na nějakých pracovních cestách. Pořád v něm přetrvává ten mateřský pud. Přistoupila jsem k němu a vzala ho za ruku. ,,Já ti slibuji, že se o sebe dokážu postarat a nikde nebudu dělat potíže, ale zase ty mi musíš slíbit, že mi budeš věřit." Viděla jsem tvůj ustaraný pohled, ale ti víš, že mi můžeš věřit. ,,Tak dobře, ale budu tě každý den navštěvovat." ,,Tak každý druhý den?" Konečně jsem ho uviděla se usmát. ,,Tak platí!" Naposledy jsme se objali a já se směrovala ke školním kolejím, které byly docela dost blízko hlavní budovy. Nešlo přeslechnout to tiché šeptání na chodbách chodby. Je očividné, že to tu každý ví. Všichni se mi velkým obloukem vyhýbali a já jsem tak mohla volně projít. Vplula jsem do mého pokoje a zamčela si ho. Unaveně jsem ulehla do postele a brzy jsem usnula. Ano, další mýtus, který si lidé zase vymysleli, že prý nespíme. Kdyby to bylo realitou, tak kde bychom brali sílu? To ano, upíři pijí krev, ale né tak intenzivně jak se říká. Stačí se jednou až dvakrát za týden napít nějaké té krve. Samozřejmě dáváme přednost normálnímu jídlu, které sice má menší sílu než krev, ale je užitečné na zahnání toho ukrutného hladu, který nás obvykle sužuje. Jak bychom mohli jít mezi lidi bez poznání, že nejsme tak moc rozdílní jako oni. Sice upíři mají bledší kůži, ale né jako stěna. Zkrátka bledší než normální béžová barva. Opravdu se někdy musím zasmát, když si čtu ty hloupé knížky o našem druhu. A zvláště mě překvapuje, že o hybridu samotném tam nepadne ani jedno slovo. To jejich hloupé mozky ještě nenapadlo. Spokojeně oddechuji v posteli a nejsem si pořád jistá, co od zítřejšího dne mám očekávat...