The Mystical School [NEOPRAVENO]

❤-12. Zbytečná svoboda-❤

Proč jsme si mysleli, že bude všechno v pohodě? Strejda a Adam nám po ty zbývající dny svobody dělali bezpečný domov a to jsme jim vděční. I ty jsi po docela dlouhé době řekl, že jim důvěřuješ a to bylo obrovským potěšením pro mě. Žili jsme poklidný a krásný život, který nikdo nenarušoval, ale dnes se všechno od základů změnilo. Dnes jsme zažili krásnou noc plnou dobrodružství a oba jsme unavení, proto když se blížilo ráno, tak jsme spali tím nejhlubším spánkem. Neslyšeli jsme ani hlasité zvonění, které se rozléhalo po celém domě ze vstupní haly. Kdyby se to nestalo, tak by byl zase ten krásný den strávený s tebou a s mojí pravou rodinou. Je to naše společná chyba, která by se nestala, kdybychom byli připraveni. Oddechovali jsme klidně, ale začali jsme vnímat okolní svět s těmi hlasitými zvuky, které nás probudily. Kéž by to takhle zůstalo navždy. Jenom ty a já. Nestihli jsme však zareagovat brzy. Dveře se rozrazily plnou rychlostí až jsem s Ryanem nadskočila. Ještě že jsme byli oblečení. V místnosti se objevilo tolik osob. Známých osob, které mířily k nám. Po tváři mi stekla první slza, za kterou následovaly další. To je opravdu konec? Spíš nedokončený konec, který už nikdy nemůže pokračovat. Nedalo se nic dělat. Museli jsme na ně zaútočit jako chladnokrevní vlci, kteří nedokáží přestat. Byli tam upíři, vlkodlaci, kteří měli jediný cíl a to nás. Zranili jsme jich docela dost, ale stejně to nepomohlo. Ublížila jsem i Liamovi a mým starým přátelům, ale oni nám ublížili víc. Nic jiného jsme nezmohli. Dvě rány stačily na to, aby nás dostali na zem. Je to neférové, když někdo v boji použije zbraň, kterou to pak všechno zakončí. Přála jsem si tou dobou umřít. Je lepší zemřít, než celý budoucí život žít bez tebe. Tvrdě jsme oba dopadli na dřevěnou podlahu, která zmírnila bolest pádu. My jsme nesmrtelní, takže nás nemůžou zabít. Upíři a vlkodlaci můžou umřít docela snadným způsobem, ale my? Žít navěky a bez tebe?? Chce se mi řvát, bojovat, brečet a spoustu dalších věcí. Nehybně jsme tam oba leželi na zemi a dívali se pořád na sebe. Oba jsme plakali, ale při tom jsme se na sebe tak krásně usmívali. Naše společná slova byly následující. ,,Miluji tě." Jediné co jsme si dokázali říct, než jsme oba zavřeli oči. Byli jsme tímto životem shazováni, pomlouváni, nenáviděni, milováni a zdrceni. Stala jsem se hybridem, protože jsem měla být výjimečná a hlavně jsem měla poznat tebe. Mého krásného přítele Ryana, kterého už nejspíš nikdy neuvidím a kterého tak strašně moc miluji. Vždy na tebe budu myslet a nikdy na tebe nezapomenu. Jedna půlka mého srdce patří celá tobě a ta druhá mě. Naučil si mě se sebe vážit a to taky budu dělat. Myslela jsem si, že lidé jsou nerozumná stvoření, ale teď si myslím, že jsou o hodně lepší než my. Dokonce jim i závidím. Už jsem nechodila do školy, ale učila se doma. Jakmile Liam dokončil školu, tak se vrátil domů a zase mi rozkazoval. Nevěděla jsem, že by toho byl schopný, ale očividně jsem poznala jeho pravou tvář, která se ukrývá za tím jeho sladkým a nevinným obličejem. Každý den jsem myslela na tebe a i v noci. Skoro každou noc jsem se probouzela z nočních můr, které mě po celé ty roky sužovaly. Nebavila jsem se s nikým, ale přece jenom byla jedna výjimka. Adam ke mně přicházel alespoň jednou za týden a s ním jsem mohla mluvit. Taky o tobě nic neslyšel. Byla jsem v našem rodinném domě zavřená celých sedm let. Sedm bolestivých roků. Rodiče se mi snažili podstrčit mé staré kamarády, ale když několikrát přišli a snažili se se mnou bavit, tak já neposlouchala. Celé dny jsem se bavila tím, že jsem se utápěla v té samotě, která se mísila s bolestí a zíráním tupým výrazem do zdi naproti mě. Jako tělo bez duše. Přesně takhle se to říká v mém případě...