The Mystical School [NEOPRAVENO]

❤-8. Stvořitel zázraku-❤

Musela jsem chodit do školy. To nebylo tak hrozné při přirovnání tomu, jak jsem se ti musela vyhýbat a hodně to bolelo. Oběma nám to vadilo. Teď si říkám, proč se to vlastně muselo stát. Cítila jsem tolik citů k tobě, ale nic jsem ti nemohla říct. Nemohla jsem tě vidět, představovat si tě a ani jsem se tě nemohla dotknout. Zůstala jsem tedy sama svojí vinou. Hned od rána mě nehorázně štval Ben s jeho kamarády. On vždy musí vymyslet milión otázek, které stejně nepotřebuje vědět. Po této hodině jsme měli sportovní hry, ve kterých jsme byli kluci a holky spojeni dohromady. Neznám důvod, ale musíme to dodržovat. Dnes bylo venku tak akorát, takže jsem si vzala nějakou mikinu a kratší kraťasy. Věděla jsem, že si s vlky nemám nic začínat, ale udělala jsem to. Zase jsem porušila náš slib. Prý že budeme spolu. Mohli jsme si tam dělat to, co chceme, ale bylo to špatné rozhodnutí. Samozřejmě mé rozhodnutí bylo si lehnout do trávy a vyhřívat se na sluníčku, dokud mi ho nezastínili tři osoby. Otevřela jsem jedno oko, abych si je mohla prohlédnout. No samozřejmě jsou to oni, kdo jiný taky? ,,Měla by ses nás bát." Jenom jsem si odfrkla a zase to oko zavřela. ,,Uhněte z toho sluníčka. To mi prokážete větší laskavost." Jenom se zasmáli a přeměnili se na vlky. V tu chvíli jsem si to neuvědomovala, ale já jsem upír! Jakmile mi to došlo, tak jsem se rychle rozeběhla pryč, ale to jsem asi neměla dělat. Už jsem nemohla udělat ani jeden krok. Byla jsem na pokraji skály, která vedla do hluboké propasti. Sice to trošku zabolí, ale rozhodně neumřu. To bylo špatné načasování. Hodně špatné! Najednou se přede mnou objevil černý krásný vlk, kterého jsem moc dobře znala. Byl si o hodně větší než oni a proto se radši rychle přeměnili na člověčí podobu. ,,Ryane, to je jenom sranda." Rozesmáli se, ale ty si stál přede mnou a chránil mě. Co by se stalo, kdyby se to za chvíli nikdy nestalo? Uviděla jsem, že k nám míří rozzlobený učitel a chystá pro nás tresty, ale pak se něco stalo. Nikdy jsem takový strach nepocítila. Tak moc jsem se bála! ,,Ryane!" Vyjekla jsem tvé jméno, když se mi podsmekla noha a já začala padat do neznáma. Všichni byli vyděšení tou realitou, která nastala. Ty si mi jako vždy podal pomocnou ruku, ale já tě stáhla ke dnu. Už nikdy neodčiním to co se stalo, ale stalo se. Padali jsme dolů spolu. Tak moc mě to mrzí. Vystrašeně jsme se z očí do očí dívali na sebe, ale neuvědomovali si jednu podstatnou věc. Já to přežiji, ale Ryan ne... Chtěla jsem brečet, křičet, nadávat, ale nešlo to. Jenom jsme se mlčky dívali na sebe a nic nedělali. Poslední pohled patřil mně, že? Ucítila jsem tvrdý dopad, který otřásl celým mým tělem. Bolelo mě celé, ale zděšeně jsem ucítila pach krve. Ne mé, ale Ryanovy. I přes velké bolesti jsem se k tobě rozeběhla a dala ti napít mé krve, která by ti mohla pomoci, ale marně.,,Ryane!!" Bolestí jsem se rozkřikla po celém okolí a celou tu dobu jsem se koukala přímo na tvůj nehybný obličej. Oči si měl zavřené a neprojevoval si žádné známky života. Co jsem to provedla!! Křehce jsem tě sevřela v objetí a bolestí jsem vzlykala. Byl si tak chladný, jakoby si byl mrtvý. To se nemůže stát! Třepala jsem sebou hrůzou, která nás postihla. Najednou mě někdo pohladil po tváři, ale já jsem měla oči zavřené, takže jsem nikoho neviděla. Nechápu, jak se to stalo, ale ty si otevřel oči. Jakoby se zastavil čas. Šokovaným výrazem jsem se ti dívala do tvých šedých očí a ty ses usmál. ,,Proč brečíš?" Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, ale když si ses rozzářil, tak jsem to pochopila. Když je někdo hybridem jednou, tak jím bude pořád. Nikdo tomu nedokáže zabránit, i kdyby se postavil na hlavu. Takže já... Zatajila jsem dech. ,,Ale jak?" Umlčel si mě polibkem, který jsem prohloubila a ty ses přidal. Vyměnil si naše pozice a já jsem tím pádem skončila na mokré zemi. Nemohli jsme tomu uvěřit. Oba jsme byli zdraví a v pořádku. Oba jsme byli tím stejným stvořením, které tak moc milujeme. Ani jsme si nevšimli, že pro nás přišli zachránci. Prostě jsme se tam dravě líbali a on nás někdo vyrušil. ,,Co to sakra!" Ozval se jako první Ben. Usmál ses do polibku a přesunul svůj pohled na ně. Rozbušilo se mi srdce, když jsem tam uviděla všechny z našeho ročníku. I učitel nevěřícně koukal. Najednou ses postavil a podal mi ruku. Samozřejmě jsem ji přijala a rychle se s tebou postavila. Pohlédli jsme všem do očí a oni zkameněli. Za tak dlouhou dobu jsme byli oba šťastní. Konečně jsme se toho vyslouženého konce dočkali anebo ne? ,,Jak to že žiješ?" První otázka, která padla. Držel si mě za ruku a pořád ses usmíval. Prolomil si to ticho a asi to bylo dobře. ,,Jsem přece hybrid? Teda my." Pohlédla jsem ti s úsměvem do očí. Věděla jsem přesně, co máme dělat, takže jsem to udělala. Oba jsme utekli pryč...