Same Mistakes (N.H)

8.

Pomalu otevřu oči jelikož mě vzbudí slunce, které mi svítí přímo do postele. Se zamručením je opět zavřu a přetočím se na bok přičemž hlasitě zakašlám. Ale opět oči zase otevřu jelikož díky plnému nosu nemohu dýchat a tak začnu hledat kapesník. Ale nikde ho nemůžu najít. Opět s bolestí hlavy se opatrně zvednu z postele a ze skříně vyndám kapesník do kterého se ihned vysmrkám. Cítím se fakt mizerně. A to jsem včera celé odpoledne proležela v posteli. A jediná moje činnost bylo koukání na televizi a odepisování na zprávy Niallovi, který i přes to, že byl ve studiu a pracoval, tak mi snad každých deset minut psal a ujišťoval se, že jsem v pohodě. Přišlo mi to hezký,ale dneska mě v tom případě nemůže vidět. Protože nevím jak vypadám, ale cítím se o dost hůř než včera. Došourám se na záchod a následně do koupelny. Alespoň si rychle vyčistím zuby, protože nesnáším když je nemám vyčištěné a vlasy si stáhnu do drdolu. Na víc se nezmůžu. Bytem se ozve zvonek, došourám se tedy ke vchodovým dveřím a neřeším to, že v obličeji vypadám jako zombík a mám na sobě pouze moje vytahané bílé triko na spaní a tmavě modré tepláky a ani se neobtěžuji podívat kukátkem kdo tam je, zkrtáka jen otevřu dveře. 

,,Ahoj." zaseknu se nad svým hlasem, který je tichý tak, že je sotva slyšet. 

,,Ahoj, pane bože co ti je?" zeptá se okamžitě Niall. No super zrovna před ním musím vypadat takhle. Co jsem komu provedla.

,,N-no." zasípu a odkašlu si,ne že by mi to pomohlo. 

,,Mio tohle už se mi fakt nelíbí, nechceš zajet k doktorovi ? Odvezu tě to není problém." kouká na mě opět tím jeho ustaraným pohledem. Načež já zakroutím hlavou.

,,Jsme jenom nastydlá, to bude za pár dní dobrý. Stejně musím do práce." pomalu ze sebe dostanu, ovšem můj hlas je pořád tak tichý, že se divím, že mě vůbec slyšel.

,,No tak na to zapomeň, ustupuji, že nejedeme k doktorovi,ale mazej si lehnout a já ti jdu udělat čaj." nekompromisně na mě podívá,ale přesto vidím, že to nemyslí vůbec špatně.

,,A-ale." snažím se něco namítnout,ale on mi to ani nedovolí.

,,Mio, já mám o tebe strach. Říkej si co chceš, že tě znám jen pár dní, ale zkrátka tě i za tak krátkou dobu mám rád a když ti můžu pomoc tak to hodlám udělat. Takže žádný námitky prosím." celou dobu mi kouká upřeně do očí. Nakonec se tedy lehce pousměju a přikývnu puštějíc ho dovnitř. Chci ho následovat do kuchyně, ale mé plány zkazí.

,,Kam si jako myslíš, že jdeš mladá dámo ?" otočí se ke mně skřižujíc své ruce na hrudi. Sice to myslí vážně,ale přesto se lehce uculuje. Pouze ukážu na dveře od kuchyně. 

,,Nene ty jdeš hezky do postele." zakroutí s úšklebkem hlavou.

,,Ale notak." zaskuhrám a a dám si ruku před pusu jelikož se  opět rozkašlu. Než se naděju bez problémů si mě vyhodí do náručí a já leknutím vyjeknu, Tedy vyjekla bych, spíše tak zachraptím a okamžitě mu obmotám ruce kolem krku. Nevině se na mě zaculí zatímco mě nese do pokoje a já se nevzmůžu na nic jiného než se k němu více natisknout a vdechnout jeho vůni, je mi tady   u něj tak příjemně. Po chvíli pod sebou cítím měkkou matraci mojí poměrně velké postele a tak pustím ruce z Niallova krku. Jen se na mě stále usmívá zatímco mě přikrije a poté odejde do kuchyně. S přiblblým úsměvem hledím do stropu. Neměla bych se s ním takhle cítit. Je mi s ním hodně dobře,ale vždyť ho znám pár dní. Není to jako s bráchou, al zároveň to není ani jako s jiným klukem. Nevím co si o tom myslet, opravdu nevím. Moje myšlenky si o deset minutách vyruší Niall s tácem na, kterém je jak čaj tak i snídaně v podobě rohlíku s marmeládou. Položí ho vedle mě.