10.

1.7K 89 17
                                    

Jen se zaseknou a koukám na něj. Jen ta jedna blbá otázka, jedno hloupé zmínění o mých rodičích a mně už se nahání slzy do očí. Sakra vždyť už to jsou skoro tři roky. 

,,Mio, co se děje ?" zeptá se hned. 

,,J-já........já...." snažím se rychle vymyslet nějakou výmluvu,ale nejde mi to. Moje myšlenky jsou teď jako uvězněné v nějakém kolotoči a nedokáži se soustředit na nic jiného než na tu událost. 

,,Mio, Mio jsi v pohodě ?" chytne mě za ruku zatímco já jen koukám za něj z okna bez jediného mrknutí.

,,J-jo." trochu se probudím a svůj již uslzený pohled přemístím zpět na něj.

,,Co se děje? Pohádali jste se s rodiči nebo proč jsi najednou tak mimo když jsem je zmínil ?" opět si všimnu toho jeho starostlivého pohledu,ale hned nato už ho vidím rozostřeně jelikož už je slz tolik, že jedna pomalu steče po mé tváři. 

,,Ne nepohádali." zakroutím hlavou a nechám i další slzu stéct po mé tváři. Niall na mě chvíli ustaraně kouká a pak jakoby mu něco docvaklo.

,,Neříkej mi to co si myslím." 

,,Jo Nialle....moji rodiče umřeli, už jsou to skoro tři roky." přikývnu a poté už se mi z očí spustí vodopád slz. 

,,Bože můj." slyším Nialla šeptnou a následně jsem přemístěná na jeho klín a on mě pevně objímá. Více se k němu natisknu a zabořím si hlavu do jeho hrudi kam zkrátka jen vzlykám s doprovodem kašlání, zatímco Ni mi šeptá do ucha uklidňující slova a hladí mě jemně po zádech. Mohlo to být asi pět minut než jsem se tak nějak dokázala uklidnit,abych se od něj lehce odtáhla a koukla do jeho očí. 

,,Promiň už je to dlouho a já, já vím, že bych po tolika letech už neměla být tak hotová když se o tom začne mluvit,ale......zkrátka to byli moji rodiče." povzdechnu si a nechám opět vyklouznout z oka neposednou slzu, kterou ale Niall svým palcem zachytí na mé tváři.

,,Vůbec se neomlouvej, já tě chápu. Nedovedu si představit, že.........promiň neměl jsem se na to ptát." věnuje mi omluvný pohled.

,,To je dobrý, nemohl si to vědět. Já....já o tom nerada mluvím.Vlastně to ví jenom Abi a samozřejmě brácha, no a teď i ty." povzdechnu si.

,,Toho si cením,ale ...víš možná tě to pořád tolik bolí právě proto, že to držíš v sobě. Nechceš mi povědět co se stalo ?" zeptá se, hladíc mě po rameni.

,,A zajímá tě to ?" zeptám se a trochu popotáhnu. On s povzbudivým úsměvem přikývne. 

,,Tak dobře." otřu si oči a chci slézt z jeho klína,ale on položí ruce na mí stehna naznačujíc mi tím ať nikam nechodím. Lehce se nad tím pousměji a začnu vyprávět. 

,,Bylo to skoro před třemi roky, bylo mi čerstvě sedmnáct. Rodiče měli výročí svatby a tak jeli večer na večeři. Jenže hodně pršelo a když se vraceli z večeře domů, srazili se s dalším autem. Do dnes se neví kdo do koho narazil. Rodiče byli na místě mrtví stejně jako lidi v tom druhým autě. Do dneska na ten den nezapomenu. Byla jsem doma s bráchou když asi v deset bráchovi volali co se stalo." celou dobu mi s očí tečou slzy,ale přesto se snad bez mrknutí koukám do těch Niallových, které jsou také skelné.

,,Proto se bojíš řídit ? Kvůli tomu co se stalo rodičům ?" zeptá se o něco tišším hlasem.

,,Jo." přiznám. 

,,Byli jsme z toho s bráchou oba samozřejmě zdrcení najednou jsme neměli nikoho jinýho než jeden druhýho. Nejhorší na tom bylo, že jsme se oba snažili vypadat silně, protože já tady chtěla bejt pro něj a on zase pro mě. I když musím říct, že nevím co bych dělala kdybych ho neměla. Táta měl velkou firmu a mamka obchod s oblečením. To všechno zdědil brácha a hned když mi bylo osmnáct přepsal obchod na mě a on sám se teď věnuje firmě. Taky jsme zdělili dost peněz proto jsme se téměř hned mohli odstěhovat sem a prodat dům ve kterém jsme žili. Nemohli jsme tam být, bylo to na nás až moc vzpomínek a zkrátka to tam na nás každou chvíli dopadalo. Já jsem si nechala udělat tohle tetování." přejedu prsty po mém zápěstí s mým jediným tetováním Stay strong. Ale následně mou ruku vymění ta Niallova, která po nápisu nejprve jemně přejede a poté uchopí do ruky mou ruku proplétajíc naše prsty. 

,,Lhala jsem ti, když jsi se na té oslavě ptal jestli má nějaký význam a já řekla že ne. Má to po mě ten největší význam. Nechala jsem si ho udělat aby mi to připomínalo, že život zkrátka není jednoduchej,ale musí se jít dál, ne že by mi to vždy vycházelo. V té době jsme se uzavřela do sebe víc než za dob kdy mě šikanovali. Odháněla jsem od sebe prakticky všechny i Abi jsem asi týden nebo dva vůbec nechtěla vidět. Jenže pak možná i díky jí a určitě díky bráchovi jsme vlastně s bráchou oba začali v tomhle bytě od začátku. Víš i proto mě brácha tolik hlídá, v tý době mi nebylo osmnáct takže si mě vlastně vzal na ten rok do péče a vynahrazoval mi rodiče. Má pocit, že když nemám tátu musí být on ten co mě musí chránit. Je to ten nejlepší brácha na světě a moji rodiče taky byli nejlepší. I když táta hodně cestoval kvůli práci, kdykoliv byl doma věnoval se nám a mamka samozřejmě taky. Měla jsem skvělý dětství." už neudržím vzlyk, který se vydere na  povrch a opět se zachumlám do Niallova náručí.

,,Pššš, jsem rád že jsi mi to řekla. Je mi to strašně moc líto, obdivuju tě i bráchu, že to zvládáte tak jak zvládáte. Jsi silná Mio, věřím, že by na tebe rodiče byli pyšní,ale pamatuj si, že na to nejsi sama, na nic. Máš bráchu, máš Abi a teď už máš i mě." šeptá mi do ucha. 

,,Opravdu ?" zeptám se a lehce se dotáhnu abych koukla do jeho očí a on přikývne.

,,Mám tě ráda Nialle, vím, že se známe jen chvíli,ale zkrátka to tak cítím." dostanu ze sebe mezi slzami.

,,Já tě mám tak  rád Mio,moc rád." pousměje se a následně si mě opět přitáhne do náručí.

Mám tě ráda........jsou to dostatečná slova ?


Ahoj holky hlásím se s novým dílem. Omlouvám se, že teď asi dva dny nebyl ale měla jsem toho hodně. Prosím o voltes a komentíky Niki <3

Q: Taky už se těšíte na jaro ?

A: Protože já strašně :D

Same Mistakes (N.H) Kde žijí příběhy. Začni objevovat