Basstardi ✔ {HPFF}

26.KAPITOLA - Od začátku až do konce

Od vstupní brány se táhl dlouhý černý průvod. Slunce zářilo a kolem bylo krásně. Přímo ukázkový den babího léta. Kdyby po úzké stezce, která vedla k Černému jezeru nesestupoval onen zástup, vše by bylo dokonalé. Ale nikdo si toho nevšímal. Vládlo tu podivné ticho. Byl slyšet jen smutný zpěv ptáků a z hlubin jezera se ozýval žalozpěv jezerního lidu. Zapovězený les jemně šustil. Souzvuk těchto melodií tvořil překrásnou harmonii. Překrásnou, ale smutnou. Nikomu dnes nebylo veselo. Nikdo neměl chuť se smát. A tak černý průvod kráčel dál.

Salazar seděl v první řadě. Ohlédl se a spatřil celé řady dalších lidí. Profesorů, studentů, rodiny a dokonce známých osobností. V poslední řadě se tyčila obrovitá postava hajného Hagrida. Oči zarudlé od pláče si otíral do svého velkého oranžového kapesníku a sem tam smutně popotáhl. Vypadal jako uzlíček neštěstí. Až teď si Salazar uvědomil, že za ním poslední rok nezašel ani jednou. Příšerně toho litoval. Měl Hagrida rád a věděl, že je citlivý, i když vypadal, jako lamač páteří. V řadě hned před Hagridem zahlédl Issabel. Byla krásná jako vždycky, ale přeci jen se zdála tak... starší, ztrhanější. V černých šatech připomínala truchlící vdovu. Na tu její falešnou tvářičku však nenaletěl. Moc dobře věděl, že pláč jen předstírá, protože se to od ní očekává. Od prvního okamžiku, kdy ji uviděl, ji neměl v oblibě. Byla tak nepravá. Jako když vidíte krásnou holku a bez make-upu vypadá jako obluda. Tohle přesně nebyl její případ. Vždy vypadala, jako vystřižená z módního časopisu. Ať byla nalíčená, či ne. Tak vypadaly skoro všechny dívky z Krásnohůlek. A chlapci koneckonců taky. O kousek dál seděl Dragos. Ramena, jindy vzepjatá na znamení, že je tu pánem, měl svěšená a pohled upřený na špičky svých bot. Vypadal zbědovaně. Asi si vyčítal, jak na ně tenkrát v Zapovězeném lese zaútočili. V řadě za Salazarem seděl profesor Křiklan s profesorkou McGonagallovou. Jindy rozesmátá tvář břichatého profesora lektvarů teď byla plná žalu. Křiklan měl Godrica rád. Vždy spolu na chodbách vtipkovali a Godric chodíval na každý jeho večírek. Byl to jeho oblíbenec už z důvodu, že nesl jméno zakladatele nebelvírské koleje. Sal nikdy nepochopil, jak Křiklan bravurně manipuloval s lidmi. Nikdo to neuměl lépe než on. Kdykoliv se mu zachtělo, měl volné lístky na kdejaký zápas, protože má v týmu Holyheadských harpyjí jednu svou studentku. Kdykoliv se mohl dostat na jakýkoliv významný večírek, jelikož tam byl pozván alespoň jeden z jeho úspěšných studentů. Nikdo nikdy nevěděl, jak to Křiklan dělal, ale vždy si vyhlédl jen ty, ze kterých se v dospělosti stal někdo výjimečný. Profesorka McGonagallová vypadala jako vždy. Na tváři měla pevný výraz a rty měla stažené do úzké linky. Pak se ale něco stalo. Z koutku levého oka se jí vykutálela slza. Rychle si ji hřbetem ruky setřela, ale Salazar si jí stejně všiml. Bylo to teprve podruhé, co ji viděl projevit jakékoliv city. Poprvé to bylo v druhém ročníku, když nebelvírské koleji James zařídil famfrpálový pohár. Pousmála se. Tenkrát se pousmála. Teď plakala. Najednou v ní Salazar uviděl ženu. Ne autoritu, ale absolutně obyčejnou a citlivou ženu. Bylo to zvláštní všimnout si jí v takovémto světle. Byla tak zranitelná.

Nejžalostněji ale vypadala řada první. Godricovi rodiče se o sebe opírali a paní Gordonová plakala. Josh, Godricův táta se na Salazara smutně pousmál a pohladil svou manželku po vlasech. Bylo mu jich tak líto. Jejich jediný syn zemřel. A ještě k tomu v sedmnácti letech! U Merlina! Stejně tak teď mohl být mrtvý Salazar. Neuměl si to představit, i když si teď připadal mnohem víc jako mrtvola než jako živý a mladý kluk. Rowena upřeně zírala na rakev, která stála před oltářem a vypadala, jako kdykoliv, když se na něco moc soustředila. Sal přemýšlel, nad čím tolik uvažuje. Jestli nad tím, proč to nebyl někdo jiný, jestli nad tím, proč jsme se vlastně my čtyři sešli, nebo proč se tomu vyhnula ona a místo ní tam je teď Godric? Nad tím vším přemýšlel Salazar. Chtěl tam teď ležet místo něho. Kdykoliv by si to s ním vyměnil, jen aby on mohl žít. Sirius ji objímal kolem ramen, ale ona tomu nevěnovala sebemenší pozornost. Nebo to alespoň nedávala najevo. James držel Lily za ruku a něco jí šeptal. Dívali se sobě přímo do očí a Lily jemně přikyvovala, jakoby jí James vysvětloval, že nemá plakat. City však byly silnější a po chvíli se ze zářivě smaragdových očí začaly kutálet slzy. Peter s Remusem seděli vedle sebe a každý z kapsy tajně tahal kousky čokolády. Byl to jediný způsob, jak se uklidnit. Nemohli si však jen tak v ruce na pohřeb nést čokoládu a tak jí ujídali potají. Bylo mu jich líto. Hlavně Petera. Právě díky jídlu, byli s Godricem takoví kamarádi. Pak Salazar stočil svůj pohled na Helgu. Na svou milovanou Helgu. Seděla se sklopenou hlavou a do obličeje jí padaly její blonďaté lokýnky. Aniž by si to uvědomil, vzal ji za ruku a stiskl ji. Zvedla hlavu a její zarudlé oči se na Salazara děkovně usmály. Byla tak nádherná. Jednoduše předčila všechny krásnohůlské. Její šedozelené oči však nezářily. Byly pohaslé a zarudlé. I tak se však Salazarovi líbila. Tak moc ji miloval.

Ruch se uklidnil a za velký bílý oltář se postavil nějaký muž v černém hábitu až k zemi.

„Godric Gordon, náš přítel, syn, spolužák..." Salazar už dál nevnímal. V hlavě mu běžela jeho vlastní řeč. A nebyla to ani tak řeč jako řetězec vzpomínek. Bylo to jako v Myslánce. Vzpomínka střídala vzpomínku a všechno se to navzájem prolínalo. První vzpomínka padla právě na den, kdy se poprvé uviděli. Salazar byl přesvědčený, že bude Godrica nenávidět. Už od pohledu bylo jasné, že se dostane do Nebelvíru a jeho rodina po staletí chodila do Zmijozelu. Taky ho opravdu nenáviděl. Asi dva dny. Z nenáviděného člověka se postupně stával někdo, kdo Salazara ani za mák nezajímal, poté někdo, s kým se dá bavit, ale nijak zvlášť to neprožíváte, postupně kamarád a skončilo to na stupni nejlepšího přítele. Salazar nikdy nepotkal lepšího kamaráda. Věřil mu absolutně v čemkoliv. Kdyby Godric řekl, ať skočí z Astronomiské věže, udělal by to, protože by věděl, že ho Godric nenechá dopadnout až na zem. Až na dno. To se mu povedlo až teď.

Hlavou mu prolétla druhá vzpomínka, tentokrát ze třetího ročníku. Tehdy ještě s Poberty „válčili". Bojovali o lepší záškodníky Bradavic. Byla to nekonečná hra, jelikož se Pobertové ani v nejmenším nemohli rovnat jim a oni se neměli šanci rovnat Pobertům. Bylo to, jako byste se ptali, co bylo dřív. Jestli slepice nebo vejce. Většina lidí by vám nebyla schopná odpovědět. Godric té noci bušil na vstup do zmijozelské koleje tak dlouho, než mu někdo přišel otevřít. Poté ho omráčil a jako pán si došel až k Salazarově ložnici. Musel tehdy utéct z ložnice, protože na něj byli Pobertové čtyři a on jenom jeden. Neměl šanci se jim ubránit. A tak přišel za Salazarem. Lucius a Snape vyklidili prostor tak rychle, jak to jen šlo a tak měli dva nejlepší kamarádi ložnici jen pro sebe. Celou noc plánovali, jak Poberty zničit. Plánovali tak dlouho, až ráno zaspali a přišli pozdě na hodinu přeměňování. Profesorka McGonagallová jim tehdy napařila dvoutýdenní školní trest a tak jim jejich plán nevyšel. Pobertové se mohli potrhat smíchy. Další den však přišli pozdě oni a tak jim smích ze rtů zmizel tak rychle, jak přišel.

Teď si Salazar vzpomněl, jak se v pátém ročníku poprvé s Poberty opili. Bylo to poprvé, co spolu rozumně promluvili. Když přišel Godric se Salazarem do nebelvírské ložnice, Pobertové se váleli smíchy na zemi a předávali si láhev ohnivé whisky. Salazar s Godricem se také párkrát napili a pak už to šlo samo. Salazar tehdy usnul na zemi, a když se ráno probudil, Pobertové ani nic nenamítali. To ráno uzavřeli příměří. Holky je za to sice pořádně seřvali, ale stálo to za to. Opilého Remuse jen tak neuvidíte.

Hlavou mu vířily stovky vzpomínek. Noční návštěvy bradavické kuchyně, veselé výlety do umývárny Ufňukané Uršuly. Tady Salazar vždycky slyšel cosi jako tiché volání, které vycházelo z umyvadla. Godric ale nikdy nic neslyšel a tak si z toho jen dělali srandu. Vzpomínal, jak ve čtvrtém ročníku Pobertům do postelí nasypali svědící prášek, jak Filche i s paní Norrisovou zamkli v jeho vlastním kabinetu, jak po nocích přemítali, kam Pobertové každý úplněk mizí. Nikdy jim to nedošlo. Ani Reew na to nepřišla, nebo jim to jen neřekla, což Salovi přišlo zvláštní. Nejvíce však vzpomínal na sedmý ročník. I přes všechny problémy, které nastaly, byl ten nejlepší. Všechno bylo veselejší, všechno bylo živější. Všechno bylo prostě jiné. A to nejhorší, všechno bylo naposledy. Už nikdy si nezahraje famrpál na bradavickém hřišti. Už nikdy mu nebude špatně z toho, že sní moc jídla na hostinách. Už nikdy nebudou tajně navštěvovat Hagrida. Už nikdy neuvidí rozesmátého Godrica. Pohřbí ho tu spolu s jeho školními léty, ale vzpomínky nezmizí. Nikdy. Budou tu a budou ho doprovázet v krásných snech i v těch nejhorších nočních můrách.

Nevědomky zvedl hůlku a nechal rozzářit její konec, jako to udělali všichni ostatní. Vyšlo z ní však něco víc, než jen pouhé světlo. Jakoby z ní vycházely všechny ty vzpomínky, které v Salazarovi zůstaly. Poletovaly v jemných chomáčcích a vypadali naprosto přesně, jako obsah Myslánky. Vznášely se nad hlavami lidí a ti je s obdivem pozorovali. Nikdo však nevěděl, co je za nimi schováno. Nikdo nemohl tušit, kolik je v nich smutku. A radosti. Kolik je v nich z života dvou nejlepších kamarádů.