Cursed Children (CZ,HP, ff) ZASTAVENO

Jamesův odjezd

Pane Malfoyi, mohl byste, prosím, zůstat s Potterem na pokoji ještě jeden den? Předem děkuji, madam Pomfreyová.
Takže další den bez školy a pravděpodobně plný trapného ticha mezi mnou a Scorpiusem. Jupí.  To je opravdu skvělý vzhledem k okolnostem. Jak já miluju ironii.

Beze slova jsme se vydali na snídani, na které jsme se nezdržovali moc dlouho. S nikým jsem nepromluvil, ani nenavázal oční kontakt a do pár minut jsem měl snídani snědenou.

  Zalezl jsem do postele, hned jak jsme přišli na pokoj a jen tam tak ležel. Pět minut. Deset minut. Půl hodiny. Hodinu. Celé dopoledne a pak jsme šli na oběd. Odpoledne jsem začal psát něco o vlkodlacích, ale dal nám tak široký výběr, že jsem neměl ponětí, co napsat. Skončil jsem s úvahou na téma vlkodlaci ve společnosti dříve versus teď. Poté jsem si připravil na následující den, kterého jsem se nemohl dočkat. Opět jsem usínal bez večeře, nikoliv však kvůli hubnutí, jen jsem neměl hlad.

  Další den byl možná ještě nudnější než předchozí. Na většině hodinách jsme psali, kvůli blížícímu se pololetí nebo učitelé zkoušeli jednotlivé žáky, zatím co se ostatní žáci vybavovali. Tak to vlastně šlo až do konce měsíce. Hodiny byly o ničem, záhadným způsobem se mi dařilo získat z testů dobré známky, Scorpius se se mnou stále odmítal bavit a já se snažil překonat nutkání sebepoškozování. Byl jsem na sebe hrdý, když v pololetí moje předloktí vypadalo stejně -možná i o něco líp- jako na začátku roku.

  Když se čtvrtého února většina studentů starších ročníků chystala na prázdniny u mudlů, já jen seděl v mém pokoji a nechával po mých rukách běhat Spookyho. Přemýšlel jsem o prázdninách, které začínaly další den, když v tom jsem ucítil bolesti na zápěstí. Spooky mě omylem škrábl, ale nedělal jsem si s tím starosti. Bylo mi jasné, že si toho sotva někdo všimne, obzvláště v tom množství jizev. Vrátil jsem Spookyho do klece a lehl si do postele. Scorpius přišel o něco později, byl, myslím, někde s Rose. Začal jsem přemýšlet, kdy se z nich stali tak dobří přátelé. Nic mě nenapadlo. Snažil jsem si vzpomenout na nějakou situaci, která by jejich vztah naznačovala. Při vzpomínkách na zážitky se Scorpiusem jsem posmutněl a s touto negativní náladou upadl do říše snů, tuto noc to byla spíš říše nočních můr. Některé situace, jenž má mysl vytvořila, byly nereálné, ale rozhodně realistické. Třeba ta, kdy se všechny mé jizny začaly roztrhávat, odhalovat maso a tvořit potopu krví, ta krev však nebyla červená, ale zmijozlesky zelená. Z krve jenž stekla na zem se z formulovali dvě postavy. Scorpius a jeho otec. Nepamatuju si přesně, co říkal, ale souviselo to se smrtí jeho matky. Obviňoval ho, že to on ji zabil. Postavy se pak změnily a stál jsem tam já a můj otec. ,,Za normálních okolností bych řekl, že už nejsi můj syn, ale ty nejsi můj syn," křičel na mě. ,,To, že se někdo vrátil v čase, aby Voldemort měl potomka, je pravda. Já si stupidně myslel, že když se tě ujmu po tom, co ta smtijedská kurva umřela, že možná se mi odvděčíš. Ty ale ne. Ty se rozhodneš pro takovýhle životní styl. Vypadni z mého domu ty buzno."  Každé slovo, co řekl, mě bodalo jako nůž a když jsem se podíval na svou hruď, opravdu na ní bylo několik bodných ran, ze kterých vytékala zelená krev a v kapkách na zemi formovala slova 'Zmijozelská buzna'. Prostředí kolem mě se změnilo, byl jsem na nástupišti 9¾. Šel jsem k vlaku, když ke mě přišel James. Přátelsky mě chytil kolem ramen. ,,Víš Albusi, já tě stejně nikdy nebral jako rodinu," řekl s úsměvem, který se hned poté změnil ve výraz nechuti. ,,Proč bych taky měl? Jsi teplej, ve Zmijozelu a neschopný ve všem, co děláš. Možná bys sis místo do vlaku měl sednout na koleje před něj, ať tě přejede a ukončí tvůj zkurvený život." Hned poté jsem cítil, jak pode mnou vytrácí povrch a já měl pocit, že  padám, což mě donutilo se instinktivně probudit.