Zraněn na duši ✔(Drarry Czech) - DOKONČENO

12. kapitola

Harry si s pohledem na hodinky nervózně poposedl. Seděl bokem u jednoho z menších stolků v Děravém kotli, před sebou měl čaj, kterého se nedotkl a nervózně vyhlížel jistého blonďatého aristokrata, se kterým zde měl schůzku. Měla začít před pěti minutami. Nevadilo mu počkat, sám také nebyl vždy úplně dochvilný, i když v posledních letech se opravdu snažil a dnes tu byl dokonce o patnáct minut dřív, ale měl zkrátka špatný pocit. Nutil se do klidného sezení a stále hypnotizoval uličku za výčepem, kterou měli Draco s bystrozorem Smithem každou chvíli projít. Během čekání odmítl rozhovor do Věštce i do časopisu Čarodějka a upřímně se těšil na ohromené výrazy reportérů, až půjde Dracovi naproti.

Neměl v plánu ho na veřejnosti líbat nebo dávat najevo jiným způsobem, že mají mezi sebou vztah. Neodpustil by si, kdyby se mělo něco pokazit díky hyenám, jako je Holoubková. To, co mezi sebou měli, bylo ještě křehké jako tenké sklo, jež by mohlo cokoliv ohrozit a rozbít na tisíc kousků dřív, než by dostali možnost ho zpevnit vzájemnou láskou a respektem. Nepochyboval však, že na palcové titulky bude stačit i jen fakt, že se spolu pozdraví a nebudou se chtít vzájemně zaklít.

Znovu nervózně pohlédl na hodinky a následně vstal. Deset minut zpoždění. Nemuselo to nic znamenat, ale Harry byl nesvůj. Draco měl s sebou mobil, který se konečně naučil obstojně používat a mohl napsat zprávu, že se zdrží. Možná si neuvědomoval čas, mohl být zabraný do práce, ale to si odporovalo s jeho obvyklou precizností. Nikdy nedělal nic napůl, ať už se jednalo o úpravu jeho vlasů, kdy každý jeden pramen měl své přesně určené místo, dokonale srovnané lahvičky v koupelně, kterých bylo mimochodem o mnoho víc, než měl Harry nebo o tak banální věc, jako odložení příboru na talíř. Draco byl zkrátka tak posedlý tím, aby bylo vše dokonalé, že bylo nemyslitelné, aby se opozdil a nedal vědět.

Harrymu se stáhl žaludek a v krku se mu usadil chuchvalec, který mu nešel polknout. Muselo se něco stát. Aniž by nad tím přemýšlel, najednou stál na dvorku před cihlovou zdí. Třikrát poklepal hůlkou na správnou cihlu, aby se před ním rozestoupila zeď a utvořila klenutý vchod. Nervózně vyšel na špatně osvětlenou ulici. „Nic se neděje, prostě se zdržel. Jen mu jdu naproti, aby Smith nemusel sloužit přesčas," mumlal si pro sebe a snažil se tak přehlušit hlas svého instinktu, který ho nutil zrychlovat a strachovat se o Draca.

Na ulici nikdo už nebyl, hustě sněžilo a obchody byly zavřené. Panovalo zde nepříjemné ticho, které narušovaly jen jeho opatrné mlaskavé kroky. Pospíchal stísněně dál s vytaženou hůlkou a automaticky zrychloval. Rozbušené srdce cítil až v krku a činilo mu problém polykat. Sněžilo tak hustě, že měl během pár kroků vlasy mokré a přilepené na čele, avšak to bylo to poslední, co vnímal. Vnitřní strach ho donutil znovu zrychlit, když v tu chvíli na něčem uklouzl a spadnul s žuchnutím na zadek.

„Au, do prdele." Škrábal se na nohy a pohled mu zalétl k předmětu, po němž se svezl. Jednou rukou si sklepával sníh z kalhot a druhou zvedl zlomenou hůlku. Žaludek udělal kotrmelec. Netušil, komu patřila, ale znamenalo to, že se něco stalo. Někdo je bez hůlky a může být v okolí a potřebovat pomoc. Začal se více rozhlížet kolem sebe a snažil se zkoncentrovat.

Vytěsnil z hlavy vše, co mu překáželo a soustředil se jen na ulici a její zvuky. Zlomenou hůlku strčil do kapsy. Plný soustředění se chtěl rozejít dál, když po pravé ruce uslyšel něco, co tam nepatřilo. Jako kdyby slyšel tlumené žuchnutí. Zadíval se tím směrem, poznal, že se jedná o odbočku do Obrtlé a chtěl pokračovat, ale náhlý poryv větru k němu donesl slova, jež ho donutila změnit směr a obezřetně se vydat zjistit, o co jde.

"Budeš prosit o smrt!"

Harry nezaváhal a rozběhl se směrem do temné ulice. „Lumos maxima! Expelliarmus!" zakřičel a vzápětí, kdy cizí hůlka letěla vzduchem, ji jednou rukou chytal a druhou už opět mířil hůlkou a vyslovoval zaklínadlo. „Mdloby na tebe!" Kletba minula cíl a postava, jež vrávorala ještě pod náporem ozbrojovacího kouzla, se přemístila pryč. „Do hajzlu," zaklel a doběhl k postavě, jež se zhroutila na zem poté, co ji druhý člověk upustil.„Ach, můj Merline, Draco!" zvolal nešťastně a sklonil se k němu, aby ho mohl vzít do náruče.