Zraněn na duši ✔(Drarry Czech) - DOKONČENO

22. kapitola

Povzbuzen jeho reakcí opatrně posouval prsty podél boxerek, než se konečně odvážil zajet s nimi pod tenkou látku, aniž by ho mezitím přestal líbat a hladit druhou rukou.

V tu chvíli se Harryho tělo napjalo a jeho ruce ho zastavily uprostřed pohybu. Draco se zarazil, ale po dalším úderu srdce pokračoval v líbání jeho zad, ačkoliv teď to, s rukama drženýma na místě, nebylo vůbec pohodlné. Harry se narovnal a s pohledem skrze okno stáhl blonďákovy ruce na své břicho.

Zhluboka se nadechl, než položil velmi tichým hlasem otázku: „Co to děláš?“

„Uhm, snažím se ti dostat do kalhot?“ zavtipkoval s tváří zabořenou mezi jeho lopatkami.

Harry bolestně stáhl obočí a otočil se. Stál proti němu, jeho dlaně držel ve svých a nespouštěl z nich pohled. „Draco, to není nutné.“ Řekl to tak jemně, jak byl schopen, přesto měl Draco pocit, jako kdyby dostal dobře mířenou facku. Harry s pohledem sklopným nemohl vidět, že mu oči ztmavly ponížením a brada se mu roztřásla.

„Ty… ty to nechceš?“ Nečekal takovou reakci. Připadal si k ničemu. Ošklivý, nepřitažlivý, nechtěný. Harry neodpověděl hned, potřeboval pár vteřin na poskládání slov do věty, Draco si to však vyložil po svém a téměř zuřivě chtěl vytrhnout ruce z jeho dlaní. Harryho ocelový stisk ho však nepustil.

Draco proti své vůli zakňučel. Chtěl, aby ho přestal držet, chtěl se obléknout a pak někam zalézt a pomalu umřít. Co si vůbec myslel? Proč by ho vlastně někdo jako Potter měl chtít? V tu chvíli se cítil jako špinavá děvka, nabízející své tělo v pochybných uličkách. Jeho pošramocená sebedůvěra se propadla někam hluboko pod podlahu a on si jen přál, aby se neprolomila jeho maska a neplakal před ním.

„Jak tě taková hloupost mohla napadnout?“ zeptal se a s nevěřícným pohledem chtěl vyhledat Dracovy oči, ty však zíraly někam na stranu. Uvolnil jednu ruku a něžně otočil jeho tvář k sobě. „Šílím z tebe, samozřejmě, že to chci. Tebe chci, Draco.“

„To… to je dobrý.“ Škubl hlavou, aby se vysvobodil z jeho pohledu a volnou rukou se snažil uvolnit tu, kterou Harry pevně svíral. „Ne – nemusíš se… přemáhat. Pusť mě, prosím.“

„Ne,“ řekl ostřeji, než chtěl. „Tohle vyřešíme hned. Nepustím tě, dokud si to nevysvětlíme.“

„Proč? Není co vysvětlovat.“ Sklopil hlavu a náhle se zastyděl. Co to dělal? Otec měl pravdu, když mu říkal všechny ty nadávky.

K ničemu. Nula. Zasraná buzna. Obyčejná děvka. Kdo by o tebe stál? Jsi prokletí rodu Malfoyů. Lituju, že jsi můj syn. Posral jsi všechno, cos mohl. Nezasloužíš si nosit naše jméno.

Pohladil ho palcem po čelisti. „Draco, co tě trápí?“

„Nechci o tom mluvit.“  Zamumlal to tak tiše, že si Harry nebyl jist, zda se mu to jen nezdálo.

„Tak budeš aspoň poslouchat.“ Nekompromisně ho táhl za sebou k pohovce v obývací části. Draco měl co dělat, aby po cestě neztratil ručník a nadával sám sobě, že si do koupelny nevzal alespoň spodní prádlo. Harry se posadil a Draca si stáhl k sobě na klín. Políbil ho na tvář a byl rád, že se mu už nesnažil vykroutit. Avšak seděl mu na klíně, s hlavou sklopenou a nohama na sedačce jako nakopnuté kotě a Harryho opět popadla nutkavá touha ho chránit. „Omlouvám se,“ hlesl tichým hlasem, „asi jsi mě špatně pochopil.“ Pomalu přejížděl svými prsty po Dracově paži. „Nechtěl jsem tě zastavit. Chci tě tak moc…“ Opřel si čelo o jeho spánek. „Ale nechci dělat nic proti tvý vůli. Jen –“