Zraněn na duši ✔(Drarry Czech) - DOKONČENO

20. kapitola

„Dlouho jsi tu nebyl, příteli," zasyčel muž s hlasem připomínajícím skřípot drápů po kovovém plátu. „Už jsem se začínal bát, že jsi snad zapomněl na mě i na naši dohodu." Muž se nebezpečně usmál a druhého náhle polilo horko.

Nesnášel sem chodit. Páchlo to zde zoufalstvím a všudypřítomné zlo jako by přímo kapalo z hrubě omítnutých zdí, potřebujících nový nátěr už v minulém století. Nenávist byla cítit z každého místečka budovy, ve které svého samozvaného pána navštěvoval. Ne, opravdu sem nechodil rád, ale strach o budoucnost svoji a svého syna ho nutil se sem vracet a poslouchat příkazy.

„Neměl jsem dřív příležitost." Pokrčil s předstíraným nezájmem rameny. „Musel jsem zařídit pár osobních záležitostí."

„Ano?" Povytáhl jedno obočí a hovořil medovým hlasem, ze kterého mrazilo. „A copak to bylo? Snažil ses zamést stopy po svým dalším fiasku?" Jeho oči se nebezpečně leskly vztekem. „Pověz mi, co se stalo tentokrát? Proč nejste schopni zabít jednoho zasranýho zkurvysyna?"

Jeho sebeovládání se začínalo hroutit, na pomstu čekal už velmi dlouho a vědomí, že už dvakrát jeho poskokové selhali, ho přivádělo k nepříčetnosti. Vidina smrti toho krvezrádce, jež byla už dvakrát téměř na dosah, a pokaždé něco selhalo, spalovala jeho útroby fyzickou bolestí, pramenící z jeho skrz na skrz prohnilé duše. Litoval, že toho zmetka nezabil sám, když měl příležitost.

„Potter," vyplivl v odpověď to jediné slovo, které vše vysvětlovalo.

„Cože?" Druhý muž se zarazil a odvrátil od stolu, ke kterému přešel během pokládání otázek. „Co myslíš tím, Potter?"

„Zabránil mladýmu dokončit, co začal. Nestihl se s ním přemístit." Při vzpomínce, jak se jeho syn vrátil, zaťal ruce v pěsti a dech se mu zrychlil. „Syn jednal na vlastní pěst. Celý to posral. Nechal si od Pottera sebrat hůlku!" Jeho obličej brunátněl pod návalem vzteku a chřípí se mu chvělo, jelikož nemohl dát své zuřivosti volný průchod. Museli mluvit velmi tiše, neboť budova jako kdyby měla uši. Jejich hovor nesměl slyšet nikdo nepovolaný. Druhý muž tiše čekal s kamennou tváří, až podsaditý kolega dokončí své litanie.

„Museli jsme do Bulharska, aby si mohl pořídit novou. Nejradši bych toho idiota nechal bez ní, ať je jako zasranej mudla. Jenže to by pro mě byla další přítěž." Při své řeči divoce gestikuloval svými pěstmi a chodil sem a tam po místnosti. „Jediná klika je, že Ollivander zdechnul tejden před tim. Pochybuju, že ten jeho syn zjistí majitele hůlky."

„Tvoje stěžování je mi u prdele. Jsi stejně neschopnej, jako ten tvůj bastard, když si ho neumíš pohlídat," znechuceně zavrčel. Z jejich mizerné spolupráce se mu chtělo zvracet.

„Potrestal jsem ho." Bojovně vystrčil bradu. „Už to znova neudělá," dodal, avšak znělo to spíše jako zbožné přání. Jeho syn měl, stejně jako on, svoji hlavu. Častěji dříve jednal, než používal mozek.

Posměšně pohodil hlavou. „Tomu sám nevěříš." Posadil se na židli a ruce položil na opěrky. Jeho chvilková nevyrovnanost byla pryč a on ze svého pofidérního trůnu opět shlížel s kamennou tváří. „Co je pravdy na tom, že ho Potter hlídá?"

„Je to pravda." Bázlivě přikývl. Věděl, že toto bude největší problém. „Je s nim pořád. I v tý jeho podělaný práci."

„Ty tupče!" Sevřel opěrky židle svými prsty, až mu zbělely klouby a na čele mu naskočila žíla. „Idiote! Měli jste takovejch možností toho malýho skrčka sejmout. A teď na něj nasadili toho –"