Bad Reputation (Shawn Mendes) ✅

23. kapitola

,,Do teď jsem si jí nevšiml" zadíval se na fotku taky. Natáhla jsem se pro rámeček a zadívala se na fotku v něm. Tu fotku jsem měla ráda. Byla pro mě jednou z těch věcí, u kterých jsem měla pocit, že je musím chránit. ,,Mám tu fotku moc ráda" podívala jsem se přes rameno Shawnovi do očí. ,,Taky jí mám rád" usmál se.

***

,,Co budeme dělat teď?" zeptal se, když jsme další asi půl hodinu, jen leželi v objetí. ,,Mě se takhle líbí" zasmála jsem se. ,,Tohle mi bude ty tři dny chybět" usmál se smutně. ,,Co?" ,,Objetí a tvůj smích" zadíval se mi do očí. Už zase jsem se v těch jeho utápěla. Okamžitě jsem si ho přitáhla do polibku. Jakmile se mé rty dotkli těch jeho, rozletěly se mi tisíce motýlků v břiše a já věděla, že už ho nikdy nebudu chtít pustit. Stejně se ale po chvilce musel odtáhnout, aby jsme se nadechli. ,,Asi tě nikam nepustím" usmála jsem se a položila mu hlavu na hruď. ,,Kdybych mohl, tak tu s tebou zůstanu" pousmál se taky. ,,Zůstal bych tu s tebou a dál ti otravoval život" zasmál se. ,,Neloučíme se ani na týden a ty už mluvíš, jako kdyby jsme se neměli vidět rok" zakroutila jsem nad ním pobaveně hlavou. ,,Haha, ty si nějaká vtipná dneska" podíval se na mě uraženě. ,,Myslím, že ti vymyslím trest." ,,Za co prosím tě?" začala jsem se smát. ,,Jsi na mě ošklivá" zafňukal a otočil se ke mně zády. ,,Ale notak" snažila jsem se k němu natáhnout ale pokaždé mě odstrčil.

Ani nevím jak se to stalo ale najednou mi držel zápěstí a seděl na mě obkročmo. Stalo se to prostě nějak moc rychle. Šklebil se na mě a já nechápala co zas chystá. Stále jsem se ale nemohla hýbat. V další chvíli už byly jeho rty na těch mích.

Jestli tohle měl být trest, tak chlapec asi neví, co to trest znamená. Moje ruce si přechytl do jedné ruky ale stále nechával své rty přitisklé k těm mím. Když jsem ale v dalším momentě ucítila jeho ruku pod mím tričkem, už to tak fajn nebylo. Jeho dlaň jezdila po mém břiše a já se začínala bát. ,,Shawne, co to děláš?" špitla jsem vyděšeně.

Vím, že to asi bude znít divně, ale po tom co mi udělal otec, mám něco jako fóbii z kluků. Jako ano, nebojím se jich, tak abych se s nimi nebavila, ale než jsem Adamovi znovu dovolila mě po tom incidentu obejmout, uběhly asi dva dny, kdy mě ale neustále přemlouval a i pak jsem se klepala. A to jsem ho znala a věděla, že mi neublíží. A tohle se mi přestávalo líbit.

Najednou mě ale začal lechtat. No to né. Nesnáším když mě někdo lechtá. Chtěla jsem ho zkopnout nebo odstrčit, ale co udělá takový párátko jako já, proti klukovi co se aktivně věnuje sportu. Ještě ke všemu mi seděl na nohách, takže možnost zkopnuti vypadla. ,,Pusť mě!" křičela jsem v záchvatu smíchu, ale on nepřestával. ,,Notak, nech toho!" ječela jsem dál ale stejně mě nepustil. Myslela jsem, že mi praskne močový měchýř. ,,Jestli toho okamžitě nenecháš, tak se počůrám a ty tu postel pak budeš drhnout!" snažila jsem se mluvit vážně, ale vzhledem k ruce, která mě stále lechtala to nešlo. Okamžitě mě pustil a mohl se potrhat smíchy, když jsem se okamžitě sprintem rozutekla na záchod...

Ok zas kapitola o ničem, ale kdybych do každé kapitoly cpala nějaké "drama", tak by za chvilku skončila a to nechci já a snad ani vy 😅❤ Jinak doufám, že se kapitola líbila a ahoj 💕