Bad Reputation (Shawn Mendes) ✅

27. kapitola

Seděla jsem na gauči a objímala si kolena. Už jsem neplakala, nehýbala jsem se. Jen jsem seděla a koukala před sebe prázdným pohledem. Koutkem oka jsem viděla Adama, který se na mě každých pár sekund otočil, aby viděl jestli jsem se ještě nesesypala. Bylo mi zvláštně. Nevěděla jsem jestli se mám smát a nebo brečet, tak jsem nedělala ani jedno.

,,Dan, vážně seš v pohodě?" usmál se na mě Adam starostlivě a já k němu stočila pohled. ,,Jo, asi" pokrčila jsem rameny a znovu se zahleděla před sebe. ,,Víš co? Jdeme si udělat něco k jídlu" usmál se znovu Adam. Snažil se, abych něco dělala a nesesypala jsem se mu tady. Ale já chtěla jít jen spát. Po pláči jsem bylo unavená, chtěla jsem Shawna zpátky, hned.

Chtěla jsem od něj obejmout, políbit a říct, že to bude dobré. Chtěla jsem mu říct jak moc si ho vážím. Jak moc mi chybí. Spát v jeho objetí. Ale ještě schází necelé dva dny a já budu odpočítávat snad každou sekundu.

,,Adame, asi si půjdu lehnout" pronesla jsem unaveně. ,,Jo, dobře" usmál se a zvedl se z gauče. ,,Zvládneš to tu sama?" zeptal se. Z jeho hlasu bylo patrně poznat, že by si přál, abych řekla ne. ,,Jo" ,,Dobře" pronesl a šel se obout. Já mezitím vyšla schody nahoru a plácla sebou do postele.

***

Ráno jsem se oblékla, udělala si na hlavně drdol, vyčistila si zuby a vyrazila na nákup. Doma už nebylo prakticky nic k jídlu...

Dnes mi bylo sedmnáct. Měla jsem narozeniny ale vůbec jsem se tak necítila. Byl to pro mě normální den. Jediné co bylo nenormální, bylo to, jak moc se mi po něm stýskalo. Myslela jsem, že už to nevydržím.

***

Cestou domů jsem si broukala tu písničku, co včera Shawn hrál pro mě. Ani jsem si to dlouhou dobu neuvědomovala. Podívala jsem se na telefon. Bylo něco málo po jedné. Tenhle den docela rychle utíkal. To bylo jen dobře.

Zastavila jsem se před dveřmi a začala si odemykat. Vevnitř bylo dost šero. Všechny závěsy na chodbě a nejspíše i v ostatních částech domu, byly zatažené. Na chodbě jsem si vyzula boty a vydala jsem se do obýváku. ,,Všechno nejlepší!" zakřičelo sborově několik lidí a roztáhly závěsy.

Chvíli jsem nic moc neviděla, kvůli náhlému slunci, pak jsem ale poznala Lauru, Hazel, Dana a Adama. Tyhle čtyři byli mí kamarádi ze školky, pak jsme se ale v druhé třídě stěhovali a mě zůstal jen Adam, který vždy dojížděl. Bylo to komplikované. Oči se mi začali plnit slzami a strnula jsem na místě. Neviděla jsem je asi čtyři roky. Holky se odstěhovaly do ciziny a Dan odjel na rok studovat do Anglie.

Teď tu přede mnou ale všichni stáli. Vypadali pořád stejně. Stejně vřelé úsměvy a jiskřičky v očích jako posledně. Rychle jsem se k nim rozběhla a stiskla je v pevném objetí. Pár slz si našlo cestu po mích tvářích, ale jinak jsem neplakala. ,,Moc jste mi chyběli" šeptla jsem a stále si je pevně držela u sebe, jakoby mi chtěli utéct....

***

Seděli jsme na gauči, koukali na filmy a povídali si. Zjistila jsem, že se holky přestěhovaly zpět do Kanady. A taky tu prý hodlají nějakou dobu zůstat. Najednou Adam odběhl s telefonem u ucha do kuchyně. Nelíbilo se mi, že nás tu nechává a radši si jde s někým volat. Chvilku jsem slyšela jak s někým mluví přes telefon ale pak se vrátil s až podezřele velkým úsměvem na tváři a malou krabičkou v ruce.

,,Myslím, že už by jsme ti mohly dát ty dárky" ,,Já nic nepotřebuju" pokrčila jsem rameny. ,,Nemel a vstávej" strčila do mě Laura. ,,No dobře" usmála jsem se.

***

Všichni mi dali nějaký dárek. Dan růže, holky obřího plyšového medvěda a Adam náramek, který jsem si hned dala na ruku. Byl stříbrný a leskl se na něm malý přívěsek sovičky. Je to jedno z mích nejoblíbenějších zvířat. ,,Děkuju vám moc" pronesla jsem a zvedla jsem se, abych došla do kuchyně, dát růžím vodu. Uslyšela jsem zvonek. Lekla jsem se tak moc, že jsem málem upustila vázu, do které jsem právě dávala květinu. Chvíli jsem si myslela, že se mi zvuk zvonku jen zdál, nikdo nic neříkal, a tak jsem šla položit vázu do obýváku na stůl. Jakmile jsem ale uviděla, kdo stojí v obýváku, upustila jsem vázu. Ta se roztříštila na několik kousků. Já si držela ruce před pusou a snažila se, popadnout dech. Jen několik metrů ode mne stál Shawn. Rozběhla jsem se k němu a skočila na něj obkročmo. Držela jsem ho tak moc silně. Stále jsem nevěřila tomu, že je to on. Že tu je. Po mích tvářích si začaly nekontrolovatelně hledat cestu slzy.

,,Nestihl jsem koupit dárek" zašeptal Shawn, hladící mě po zádech. ,,Mě stačíš ty, nic jiného nechci" zašeptala jsem mezi vzlyky a přitáhla si ho k sobě. Opatrně přiložil své rty na ty moje. Choval se jako kdybych byla porcelánová panenka. Jako kdybych se mohla každým hrubším dotekem rozbít, roztříštit jako ta váza...

Další kapitola! ❤ Čtěte to ještě? Popřípadě, čtete tyhle moje kecy? 😅 Budu ráda za každý like nebo koment 💕 Mám vás ráda ❤