Fate (book #4)

-23-

"My očividně nemůžeme mít, obyčejný svatební den," zasmál se Lucas a objal mě okolo ramen. Musela jsem s ním souhlasit. Náš život asi nikdy nebude obyčejný. Elena byla už na porodním sále a Nolan tam byl samozřejmě s ní. 

Mohli jsme zůstat na svatbě, ale s Lucasem jsme se rozhodli, že u toho chceme být. Na svatbu se vrátíme později.

Konečně se otevřeli dveře sálu a Nolan vyšel ven. Rychle jsem se zvedla a počkala až příjde k nám.

"Máme kluka," řekl. "Bože je úžasnej." 

"Gratuluju," nadšeně jsem se usmála a objala ho. "Budeš úžasný táta, Nolane. Jak se jmenuje?" 

"Nico," odpověděl a nechal se obejmout od Lucase, který ho poplácal po zádech. "Mrzí mě, že jsme vám přerušily svatbu." 

"Blázníš?" zasmála jsem se. "Jasně svatbu máme jenom jednou, ale je to ten nejlepší svatební dárek.." Nolan se usmál a ještě jednou mě objal.

"Půjdu za nima," řekl, když se odtáhl. "Doufám, že se zítra stavíte." 

"Rozhodně," přikývl Lucas. "My teď pojedeme zapít tvého syna."

Když jsme dojeli, všichni se ptali jak to dopadlo. Potom jsme začali slavit. První tanec patřil mě a Lucasovi.  "Nemůžu uvěřit, že jsme do doopravdy dokázali," řekla jsem. "I přesto všechno v našem životě." 

"Prostě jsme si souzeni. Všichni kromě nás to viděli, Winnie," uchechtl se Lucas. "Nolan mi tolikrát říkal ať ti zavolám, ale chtěl jsem na tebe zapomenout.. Tak strašně jsem chtěl." 

"Taky jsem to chtěla," přikývla jsem. "Když jsem potkala Marka, myslela jsem, že se mi to opravdu povede. Ale nedokázala jsem to." 

"Měli bychom zmizet," zašeptal mi Lucas do ucha až mi naskočila husí kůže. "Chci s tebou být chvilku o samotě." potichu jsem se zasmála a vzala ho za ruku. Když se rozběhl, následovala jsem ho. 

Párty jsme měli u našich na zahradě, takže jsme vklouzli do domu a zamířili nahoru. Tam Lucas zabočil ke mě do pokoje a vtáhl mě sebou. Zabouchla jsem dveře a on mě na ně opatrně přirazil a začal líbat na krku. Zajela jsem mu rukou do vlasů a přitáhl k sobě. Najednou nám, ale někdou zabouchal na dveře. Odtáhla jsem se od Lucase a společně jsme odstoupili ode dveří. Potom je Lucas otevřel.

"Nechci vás rušit," zazubila se Vee, která držela Elliota za ruku. "Ale tenhle prcek je unavený a nechce uspat od nikoho jiného než od vás." 

"Jsi unavený, chlape?" klekl si k němu Lucas. Elliot potichu přikývl a Lucas si ho vzal do náruče. "Díky Vee," stoupl si. "Až usne vrátíme se dolů." Vee přikývla a odešla. Znovu jsem zavřela dveře a sledovala jak Lucas pokládá Elliota na postel. Přešla jsem ke kufru a vytáhla jeho pyžamo. Potom jsme ho společně převlékli a uložili do postele. Potom jsme si lehli vedle něho z každé strany a Lucas mu začal vyprávět pohádku.

Když Elliot konečně usnul, vrátili jsme se dolů, kde už všichni byli v tak trochu nadopilém stavu. Když jsem sledovala všechny okolo mě, uvědomovala jsem si, že na svou rodinu mám štěstí. Možná byl osud, že máma s tátou nemohli mít své vlastní dítě a adoptovali mě. Kdyby to totiž neudělali, nikdy bych nepotkala Lucase.

Kdybych nikdy nepotkala Lucase, neměla bych Elliota. Všechno to do sebe nádherně zapadalo. A já mohla konečně říct, že jsem šťastná.