A close person (CZ)

1

Svoboda. Tak jednoduché to vyslovit a tak obtížné si pod tím něco představit. To slovo nemá přesnou definici. Pro každého to znamená něco jiného. Pro děti je to třeba přestávka mezi vyučováním. Pro rodiče je svoboda, když jejich potomci konečně usnou a oni se můžou natáhnout na pohovku. Pro mě je svoboda nadechnutí. Mohu udělat krok, aniž by mi někdo řekl, jestli se vydávám špatným směrem. Dovolit si chybu a sama se z ní ponaučit. Prostě být sama sebou bez ohledu na ostatní. Bez ohledu na jejich výrazy. 

***

Každý člověk je jiný. Poznáte to velmi lehce, když je sledujete kráčet po ulici. Někteří jdou do nějakého malého krámku na brigádu. Jiní spěchají do obchodních center, protože jsou slevy na látku, kterou si nutně potřebují koupit. Starší lidé klidně procházejí kolem výloh a zastavují se u každé prkotiny. Ale ať  už jsou ti lidé sebevíc rozdílní, všichni mají na obličeji stejně zhnusený výraz, když zahlédnou osoby sedící na obrubníku. Ty osoby jsou hladové, špinavé a jejich oblečení je pokryté silnou vrstvou prachu a bláta. Většina z těchto jedinců je závislá na drogách a alkoholu. Někdy klesnou až tak, že začnou pracovat v bordelu. Ale někteří se ještě nehodlají vzdát a pevně se drží toho malého kousku naděje, který jim zbyl. Takovým lidem nadávají do bezdomovců. Já jsem to kdysi dělala taky. Ale jedna zkušenost mi mé tvrzení dávno vyvrátila. Nejsou bezdomovci. Oni mají domovy, jen nejsou tvořeny zdmi. Nemají střechy ani dveře. 

Jak tohle všechno vím? Ty pohledy plné odporu a zhnusení vídám každý den. A často jsou mířené právě na moji maličkost. Nesnáším ten pocit hanby a ponížení, který cítím už dlouhé 4 roky. Tolikrát jsem si připustila prohru. První dvě léta to bylo nejhorší. Ta beznaděj mě ničila, ale pak mi osud do cesty připletl člověka, který mě vytáhl z té tůně bolesti, která mě vedla blíž a blíž smrti. A právě jemu vděčím za to, že jsem ještě tady. Coleovi. Mému jedinému opravdovému příteli. Mé rodině.

***

„Ahoj," usměji se na postavu blížící se mým směrem. 

„Ahoj, Sam," jeho tvář se roztáhne do falešného úsměvu, ze kterého soudím, že jeho výprava byla neúspěšná.

Ještě než začne mluvit, ho přeruším mými slovy, „to nevadí. Nějak jsem to tušila. Večer půjdu pro jídlo já, platí?" snažím se ho ukonejšit. Vždycky když se vrátí bez peněz nebo jídla, je z toho hodně zklamaný. Snaží se mě chránit a za to jsem mu nevyslovitelně vděčná, ale bolí mě ho vidět v takovém stavu. Natáhnu ruku a jemně ho pohladím po paži. Poklepu na místo vedle sebe. Záhy se posadí na roztrhaný ručník, který včera našel vyhozený v kontejneru. 

„Půjdeme se projít? Potřebuju přijít na jiné myšlenky, jinak se zblázním," povzdechne si.

„Ok. Zajdeme ke splavu. Mám hroznou žízeň. Ale nebudeš mě házet do vody jako minule. Sice je fakt dusno, ale do vody půjdu z vlastní vůle. Dohoda?" zasměji se a s jeho pomocí vstanu z vyhřátého místečka na zemi.

„Dohoda."

Když vyjdeme ze stínu, ovane nás nesnesitelné horko pravého červnového dopoledne. Vítr si s mými vlasy pohrává jen nepatrně, ale mně to vůbec nevadí. Ruka v ruce míjíme obchody s potravinami. Nenápadně vzhlédnu k chlapci, jenž mi zachránil život. Jeho oči jsou hladově zaklesnuté v pečivu nacházejícím se za neproniknutelným sklem.

S pocitem smíření míříme k vodě, jež aspoň trochu zažene ten neutuchající hlad.

A právě tam začíná můj příběh.

Vítejte u mého prvního příběhu😁😊Prosím, buďte shovívaví. Je to můj první příběh, takže to určitě nebude perfektní.😉😏

V médiích Danielle Campbell, jako Samantha.😏

Doufám, že se vám první část líbila. Budu ráda za každé přečtení, hlas a komentář😉😘

Czechgirl03