A close person (CZ)

22

Těžkopádně se postavím a vpluji do jeho objetí. Snažím se nevnímat psychickou bolest, která zžírá mé vnitřnosti a radši se soustředím na lásku, kterou do tohoto hřejivého gesta vkládá. Po nějaké chvíli se odtáhne a sjede mě pohledem. Jako by mohl nahlédnout přes pokrývku mé kůže, zkontrolovat čistotu krve a zrentgenovat křehkou kostru, která mě částečně tvoří.

„Sam-"hlas mu selže. Po tváři si nechá ztéct jednu nevinnou slzu, která rozpoutá bouři slaných potůčků. Zvedne prsty k mé tváři a chytne ji. Opře si čelo o mé a tiše pronese „Moc se ti omlouvám. Neměl jsem tě opouštět. Je to moje chyba."

„Chci pryč," zakňučím. Obrátím svou pozornost k vysokému brunetovi. Jeho zkroušený, vyděšený a skoro nepřítomný pohled, mě nutí vykročit jeho směrem. Ač mě od něj dělí sotva dva metry, pro mě je to jako kilometry a kilometry utrpení. Při prvním kroku se mé tělo sesouvá k zemi a já dopadám na tvrdý asfalt. Téměř okamžitě chytají mé ochablé tělo dvě ruce a tahají ho zpátky na nohy. Pak už jen nosem nasávám příjemnou mužskou kolínskou sálající z jeho propoceného ošacení. Rukami pevně obepínám jeho pas a nechávám se unášet tímto nádherným okamžikem. Vnímám jeho zvedající se hrudník narážející do toho mého, teplý dech, který se odráží od mých kadeří, prsty jezdící mi po zádech nahoru a dolů. To vše je pro mě jako droga. Vím, že je to špatné, ale chci víc. Nemůžu se nabažit jeho přítomnosti. 

„Chci, abys věděla, že tu jsem pro tebe. Vím, že dříve nebo později mi to řekneš. Máš času, kolik budeš potřebovat," k mému uchu doléhá vlna slov. 

Po nějaké chvíli ruce stáhnu k tělu a odstoupím od jeho vysoké postavy. Zaplaví mě nejistota, při uvědomění, že už neslyším pravidelný tlukot jeho srdce. Ale snažím se mé pocity skrýt za jemným úsměvem. Pak už se jen trhanými kroky vzdaluji. Zavěšená do mého Colea.

***

Týden a dva dny. Tak dlouho mě pohlcuje strach, který tady zanechal Jacob. Na mém těle tkví vzpomínky, které nikdy nezmizí, v mé hlavě stále poslouchám nechutné hlasy tří cizích postav, jež se jen náhodou mihly mým životem. Tolik dlouhých a parných dní se vyhýbám kontaktu s člověkem, bez něhož mi den připadá nenaplněný a nudný. Na srdci mě tíží smutek a stesk, když si uvědomím, že minuty strávené v parku s jeho úsměvem dávaly smysl. 

Naštěstí tu mám osobu, která je pro mě cennější než můj vlastní život. Stará se o mě, směje se se mnou a dodává mi pocit bezpečí. Vím, že mě nikdy neopustí a chápe mé důvody, proč se Chrisovi vyhýbám. 

„Hele! Viděl jsi tu rybu?" zasměji se a ukážu na malého tvora, proplouvajícího kolem mých nohou, ponořených ve studeném proudu řeky. 

„Jo. Víš, kolik už jsem viděl takových ryb?" zakroutí hlavou a vkročí do vody. Když se naše pohledy střetnou, nahodím milý úsměv a zamávám. Sedám si do stínu větví a přivírám oční víčka. Cítím Colův pohled na mém těle, ale ignoruji to. Teda, snažím se.

„Přestaň koukat, Cole Stewartsi!" zařvu jeho směrem. 

„Kdo mi zabrání?"

„Já."

„Už se třesu," pronese povýšeně a zasměje se.

„Tak vylez z té vody nebo nachladneš."

„To nebude vodou." 

„V tom případě nemám zájem poslouchat, co je příčinou tvého třesoucího se těla," zasměji se a vypláznu jazyk. 

***

„Jdu na záchod," oznámím Coleovi a odlepím se od lavičky. Zvedne hlavu od článku z novin a zahledí se mi do očí. Jeho obličej naznačuje otázku "Zvládneš to?" Nad jeho starostlivostí se jen mile pousměji a pohladím ho po rameni, aby uvolnil své napjaté tělo. Kladně zakroutím hlavou a otáčím se k odchodu. Očima zaostřuji na veřejné toalety, tyčící se pár desítek metrů přede mnou.