A close person (CZ)

25

**pohled Samanthy**

Když se Cole delší dobu neukazoval, rozhodla jsem se ho jít hledat. Žaludek jsem měla jako na vodě a na hrudi mi tkvěl nepříjemný pocit. Nemusela jsem hledat dlouho. Prošla jsem pár ulicemi a pak jsem vkročila na malé náměstí přeplněné lidmi. Stála jsem u jednoho sloupu a rozhlížela se. Můj pohled se zastavil na osobě sedící na lavičce. Byl otočený zády ke mně, hnědé vlnky mu na hlavě trčely do všech světových stran a na pravé paži měl krásné tetování - žárovku. A právě podle toho jsem ho poznala. Chtěla jsem se rychle otočit a utéct, když v tom jsem si všimla dalšího človíčka. Upíral na Chrise ustaraný pohled a přitom na něj hovořil. Stoupla jsem si do stínu kamenného sloupu a vyčkávala. Lavička, na které oba seděli byla sotva šest metrů ode mě, takže jsem je slyšela takřka bezchybně. 

***

Stála jsem tam už deset minut a nevěřícně jsem je poslouchala. Nevěděla jsem, jestli cítím vztek, zklamání nebo něco tomu podobné. A ani jsem nevěděla na koho to všechno má směřovat. Vždyť mu Cole všechno řekl. 

Chris se náhle zvedl a rozkřikl. Prohodil pár nadávek a pak začal mluvit znovu Cole.

„... Lhala ti, protože nechtěla, aby ses na ni díval stejně. Chtěl jsem, abys to věděl. Aby sis nepředstavoval růžovou budoucnost a jí dával plané naděje. Až bys to zjistil, zničilo by ji to. Sam je jediná rodina, která mi zbyla. Záleží mi na ni a jestli to máš podobně, odpustíš ji každou lež a pokud ne, děkujeme za lekce kytary," dokončil svou, snad nejdelší řeč ve svém životě a postavil se stejně jako Chris před několika málo sekundami. Obešel ho. Pak si už jen pamatuji, že se jeho zeleno-modré oči setkali s těmi mými, on zavolal mé jméno a já se rozběhla pryč. Proběhla jsem několika úzkými chodbičkami mezi zdmi domů, přeběhla jsem park a..

A teď jsem tady. Schovaná před celým světem, před realitou. Teda aspoň si tak připadám. Sedím hluboko v lese, pozoruji mravence, jak spěšně kmitají nožičkami po kmeni, o který se právě opírám. Hustými větvemi stromů proniká pouze minimum světla, což mi naprosto vyhovuje. Nevím, kolik času už jsem tu strávila. Deset minut? Třicet? Dvě hodiny? Ale ne, věřím svým instinktům a tak usuzuji, že to bude něco kolem půl hodiny. Tiše si pobrukuji mou oblíbenou písničku z dětství. Nejradši mám refrén, taky proto, že ho zpívá Ross, což je hlavní zpěvák skupiny.

„Baby I think I've lost my mind
Feels like it crashed into my life
I keep on losing track of time
I'm so messed up
Yeah
I'm so messed up

I can't remember what I did tonight
Or even yesterday
Like dude, where's my car?
Excuse me, what's my name?
Someone gave me these clothes
I can't remeber who
My mind's a total blank
But I just can't
Forget About You
Forget About You

Think that's coming back
Something 'bout the time we had
Wish that we would have been r-"

Náhlý pohyb za jednou borovicí mě vyruší ze zpěvu. Zapřu dlaně o ztrouchnivělou kůru stromu a těžkopádně se postavím. Nutím se nezavolat do temného lesa.

„Haló?" trvá mi jen pár chvil, než si uvědomím, komu hlas patří. 

„Thomasi? Jsi to ty?" listí na nízkých křovinách všude okolo šustí pod tíhou vánku, který vytváří Thomasova postava, procházející kolem.

„Sam?"

„Jo, to jsem já," odvětím. Konečně se zpoza stromů vynoří jeho uklidňující pohled „Ahoj," nesměle se usměji a doufám, že neslyšel můj falešný a hrozný zpěv.

„Nazdar. To jsi zpívala ty?" sakra! 

„C-co? Ne. Jaký zpívání? Já jsem tady jen.. od-odpočívala," pronesu s hořícími tvářemi.

„Aha. No, ale bylo to dost pěkný. Znám tu písničku. Forget about you, že?" 

„Nevím. Já nic neslyšela," prohrábnu si vlasy. 

„Jasně, tak to mám asi slyšiny," jeho ironický tón mě dost znervózňuje.

„Slyšiny?" uchechtnu se.

„Jo, jsou vidiny a slyšiny," zasměje se a popojde ke mně.

„Aha, no tak v tom případě asi máš slyšiny, protože nikdo nezpíval," ujišťuji ho. Z jeho pohledu jasně soudím, že mi vůbec nevěří. Povzdechnu si a poraženě skloním pohled ke špičkám bot.

„Já to věděl. Neboj, nikomu to neřeknu," pobaveně se zašklebí a přejde k jednomu ze stromů, tyčící se vysoko k nebi. Zády sjel až na zem posetou uschlým jehličím a lokty si opřel o kolena „Ale bylo to fakt super. Máš pěkný hlas. Chris mi doma zpívá pořád, tak je fakt příjemná změna, slyšet ženský hlas," nevím jak reagovat. Chápu, že mi právě složil poklonu. 

„Ehm.. Díky?"

„Za pravdu se neděkuje."

„Aha," napodobím ho a taktéž se opřu o kmen stromu, stejně jako před několika minutami.

„Co tady děláš? A kde máš Colea?"

„No, potřebovala jsem na chvíli vypadnout z města. A Cole.. je někde s Chrisem. Nejspíš."

„Cože?"

„No, šla jsem ho hledat a když jsem ho uviděla, mluvil s Chrisem a-a.." nedokážu to říct, protože je pro mě skutečnost nepředstavitelná.

„Co?" naléhá.

„Všechno mu řekl," schovám si tvář do dlaní.

***

Od onoho střetnutí v lese už uběhlo několik hodin. Strávila jsem je ve společnosti Thomase. Celou dobu jsme si povídali, smáli se a vtipkovali. Bylo to uvolňující a já si uvědomila, že je Tom velmi rozvážný člověk, který umí poradit a naslouchat. A na druhou stranu se s ním stále smějete. 

„Měl bych už jít domů. Začíná se stmívat," pronese Thomas s doznívajícím smíchem.

„Dobře," posmutním a zvednu se z lavičky na mostě.

„Brzy se zas uvidíme. Je mi vážně líto, co se ti stalo. Kdybych mohl nějak pomoct-" zakroutím hlavou.

„Ne. To je v pohodě. Jen.. Zase přijď, prosím."

„Jasně," udělá krok ke mě, chce mě obejmout, ale v pravý čas se zastaví „Můžu?" překvapeně zamrkám. Divím se, že se mě zeptal.

„J-j-jo," nervózně se usměji a natáhnu se k němu pro objetí. Zavřu oči a vdechuji jeho příjemnou vůni. Připomíná mi to jahody a vanilku.

„Díky za dnešek a s Chrisem si nedělej starosti. Je to pako a dříve nebo později na to přijde. Teď bys měla jít za Colem, určitě má o tebe strach."

„Jak to, že ti nevadí, kdo jsem?" pronesu otázku, která mi celý den vrtá hlavou.

„Nevím. Táta mě vždycky učil, že jsou si všichni rovni," pokrčí ledabyle rameny.

„Děkuju. Vážně. Za všechno," usměji se na něj a stisknu mu paži. Prolne naše pohledy a skoro nepostřehnutelně kývne hlavou. A já v tu chvíli pochopím, že jsem našla přítele na celý život.

***

Je tma. Sedím v jedné z temných uliček. Je skoro prázdná. Snažím se představit si Colea. Vidím jeho ztrápený obličej, oči plné strachu a nevyspaný výraz, zakotvený v jeho tváři.

Po nějaké hodince se mi konečně začínají klížit víčka a já upadám do nekonečné temnoty plné snů, představ a vizí. 

***

V médiích Dylan O'brien jako Thomas❤😏

Doufám, že se dvacátá pátá část líbila. Budu ráda za každé přečtení, hlas a komentář😉😘

Czechgirl03