A close person (CZ)

32

Občas musíte zažít odloučení od osoby, která pro vás něco znamená, aby jste si pak vážili každé sekundy, která je vyplněná její přítomností. Já na ty sekundy čekám už pár týdnů a musím se přiznat, že to nezvládám. Ta prázdnota v mém srdci pokaždé, když procházím parkem nebo slyším či vidím někoho hrát na kytaru..  ubližuje mi to. 

Chris mi před dvěma týdny zdělil, že ruší naše sezení v parku, dokud neodjede jeho návštěva. Tisíckrát se mi omlouval a ujišťoval se, zda mi to nevadí a já mu milionkrát odpověděla čtyřmi chabými slovy-„Je to v pohodě."

Při každém vysloveném písmeně těchto lživých slov, jako by se mé plíce plnily vodou. Pomalu a mučivě se mě snažily umlčet, až se jim to nakonec povedlo a nohy, připoutané k zbytku mého těla mě rychle odnesly od jeho hnědých očí, kudrlinek a konejšivého hlasu.

***

„Ahoj," pousměji se a prohrábnu Thomasovy tmavé kadeře.

„Nazdar, kočko. Promiň, že jsem přišel až teď, ale když jsem přijel do města, musel jsem ještě zařídit pár věcí."

„Čtrnáct dní? Co to bylo za zařizování?" uchechtnu se, načež se posadím na jednu z těch nepříjemných laviček v centru.

„Nebudeme probírat mě. Co ty, jak ses měla?" otáže se. Doba strávená s ním mě naučila ignorovat to poskočení srdce, překvapení, že ho vážně zajímá, jak se mám a co se se mnou děje. 

„Bylo líp."

„Povídej," postrčí mě a jemně mě pohladí po paži. 

A tak s ním strávím nadcházející hodinu a půl vyprávěním, co vše se dokázalo podělat během jeho nepřítomnosti. On jen tiše sedí a naslouchá. Občas chápavě přikývne, jindy zase zaskočeně povytáhne husté obočí. 

Když skončím, nejistě na něj pohlédnu a promnu si pravé zápěstí v očekávání, co bude jeho první dotaz.

„Ty jsi měla dvacet," nadhodí jako bych to nevěděla. Přikývnu. Usměje se a vtáhne mě do pevného objetí.

„Děkuju," šeptnu mu do ramene.

„No, k tomu s Chrisem.. Nevím. Podle mě je Danielle kráva a Chris zas až takový pablb není, aby znovu chodil s takovou.. holkou," povzbudivě mi stiskne rameno, což mě nutí trochu ucuknout nad náporem bolesti. Stále ještě trpím viditelnými vzpomínkami na Jacoba a ten den „Co se děje?"

„Nic. Em. Ch-chceš se mnou jít za Colem? Rád by tě pozdravil."

„Dneska ne, ale třeba v neděli dopoledne?" 

„To by šlo," ukončím to jako bych měla v jinou dobu něco na práci a vyhoupnu se do stoje. Thomas chvíli sedí a kouká do neurčitého bodu, načež se hned postaví naproti mě a pohlédne mi do očí.

„Hele, přijď zítra do parku. Sejdem se tam, ok?" nechápavě se zamračím, ale hned vzápětí přikývnu.

„Fajn. Doufám, že mě tam nechceš někde v křoví zneužít a pak mi podříznout krk," výstražně zvednu ukazováček a podezíravě ho probodnu pohledem.

„Přistižen," uchechtne se, čemuž se krátce zasměji.

„Takže zítra v.."

„Ve čtyři odpoledne," upřesní a naposledy mě obejme.

***

Radost z toho, že jsem po dlouhé době viděla Thomase, se rychle rozplynula. Příliš rychle na to, abych ten skvělý pocit mohla zachytit a uchovat si ho. Znovu mě pohlcuje úzkost, strach, bolest a dokonce je tam někde skryt i náznak žárlivosti. Ovládá to mé myšlenky a činy a mě už nebaví s tím bojovat. Nedokážu s tím bojovat.

Chci být vyslyšena osobou, kvůli které se ve mně tyto pocity skrývají, krčí se ve stínu. 

Potřebuji mluvit s Chrisem.

***

Tahle část je trochu kratší, ale snad to není až takový problém. 

Mám další celkem blbou zprávu.. 8.8. odjíždím do lázní na tři týdny. Nebudu mít k dispozici notebook a přes mobil se mi píše špatně, takže asi chápete podstatu této bad news😶

V médiích Dylan O'brien jako Tom❤😏

Doufám, že se třicátá druhá část líbila. Budu ráda za každé přečtení, hlas a komentář😉😘

Czechgirl03