A close person (CZ)

20

Jeho temné oči propalují mou tvář. Nedívá se mi do očí a to mě mate. Mrzí ho snad ta facka, kterou mi vtiskl do obličeje jeden z jeho chlapů? Znovu se pokouším vymanit z toho železného stisku, ale bez úspěchu. 

„Sakra, už mě pusťte! Co se mnou jako budete dělat? Držet mě tady dokud neumřu na mastnost vlasů nebo co?" během mého zuřivého proslovu se mi konečně podívá do očí a já mu tak můžu ukázat moje zklamání. Prolnu naše pohledy. Hledám v jeho očích špetku důstojnosti, špetku lítosti nebo čehokoliv, co by mi vyvrátilo mé přesvědčení, že je to jen monstrum v těle člověka. Trvá to snad celou věčnost než se začne něco dít. Nepatrně pohne hlavou, pak se otočí a míří pryč. Opouští mě stejně jako to udělala máma. S tím rozdílem, že ona se rozloučila a mě na ní záleželo. 

Zklamaně skloním hlavu a vydechnu vzduch z plic. Po pár chvílích, ve kterých se snažím posbírat všechny síly, abych se odsud dostala, náhle jeden z chlapů pouští mou ruku. Natáhnu ji k prstům druhé ruky. Když se polštářky dotknu pohmožděného zápěstí, promnu si ho. Cítím, jak se mi krev navrací do dlaně, až do slepé uličky konečků prstů. 

„Teď to bude trochu nepříjemné, ale budeme se snažit, abys přežila," zasměje se buřt, když se přede mě postaví. Je tak nechutný. Proběhne mi hlavou, když si prohlédnu jeho tvář a zaslechnu jeho trhaný smích, připomínající chrochtání prasnice. Volnou dlaní si z tváří setřu kapičky slin, jež na mě při jeho "smíchu" dopadly. Jeho chrochtání se postupně ztiší do chichotání až nakonec ustane úplně. Pak vykopne levou nohou a podrazí mé ochablé končetiny. Mým pozadím projede tupá bolest, když se nemile dotkne betonu. Přitom mé zápěstí, pevně sevřené v dlani vyššího, nepříjemně křupne. Vydám tichý sten, ale pak si uvědomím, že o to jim jde - rozbrečet mě, zlomit mou pevnou vůli, vychovávanou tolik let v tvrdých podmínkách. Buřt na nic nečeká a skopne mě na pravý bok, při čemž "mastné vlasy" konečně uvolní sevření. Snažím se nevnímat tu bolest a zapřu své lokty o zem, ve snaze postavit se. To by však vedle mě nemohli stát tihle dva bastardi. Menší z nich znovu přichází až ke mně. Rozpřáhne svou nohu, jako by se chystal kopnout míč do branky a vyhrát tak mistrovství světa. Při konfrontaci chodidla s mým tělem mi hrudí projede nová dávka bolesti, roztékající se mým tělem jako jed „Tak co? Jak je tam dole, ty děvko?" namyšlený tón jeho hlasu je jako další bodnutí do mého, už tak zjizveného srdce. Najednou na mé tváři ucítím slizkou tekutinu. První, co mě napadá je déšť, ale záhy zjišťuji, že tekutina byla vyplivnutá z úst toho slizkého dlouhána. Slina se mi roztéká po líci, za kterého okamžitě sklouzává na mé pootevřené rty, které okamžitě semknu, aby se do nich ten hnus nedostal. 

***

Nevím, jak dlouho už zde s těmi lidmi jsem, ale koutkem oka si všímám šera, které se rozléhá ulicí. Ležím v embryonální poloze, tělem mi znovu a znovu exploduje ostrá bolest, když se mě dotýkají jejich pěsti a chodidla. Stále mě ochromuje otupělost, dopřávající mi pocit, že mi na ničem nezáleží, že už mě nemůže nic překvapit, nikdo mi už nemůže ublížit. Ne víc, než jsem raněná v tuto chvíli. Zřetelně vnímám tržnou ránu, jež se táhne přes obočí a ze které mi teče potůček teplé krve.

Ležím, nemluvím, skoro nemůžu dýchat, vedle mě je kaluž mých vlastních zvratků, které jsem ze sebe musela vyvrátit, když mě jeden z nich trefil přímo do žaludku. Čekám na okamžik, kdy odejdou a nechají mě v bublině vlastního ponížení. 

„Už máš dost? Odpověz!" další rána, další jizva v mém srdci, další bolest.

„Odpověz ty špíno!"

„Nech-nechte mě," šeptnu a zaskuhrám. Představuji si své plíce, které jsou určitě plné prachu. Mám pocit, jako bych vdechovala právě jen tento jev.

„Tebe? A nechat?" znovu mi zní v uších jeho smích. Ale je jakoby zdálky, jako by se ozýval zpoza skla. 

Pomalu se mi klíží víčka, i když se je snažím otevřít. Chci zařvat a postavit se jim, ale mé tělo neposlouchá příkazy, ženoucí se z mého mozku. 

V posledních sekundách mého vnímání slyším hlas. Velmi známý, jemně chraplavý hlas. Zase přichází z dálky, nestihne ke mně přijít.

„Nechte ji!"

Tak co na to říkáte?😅 

Poslední dobou zjišťuji, že mi chybí sebevědomí a nevím co s tím🤔😒

V médiích Danielle Campbell jako Samantha Kelly😏

Doufám, že se dvacátá část líbila. Budu ráda za každé přečtení, hlas a komentář😉😘

Czechgirl03