A close person (CZ)

13

Každé dítě potřebuje kolem sebe aspoň jednu osobu, která by mu popřála dobré ráno a večer ho políbila na líčko. Vyprovázela by ho ke škole a chystala mu svačiny. Dívala se s ním na pohádky, občas mu vynadala. Poučovala ho o problémech dospívání a zakazovala mu kouřit. A když takovou osůbku nemá, většinou se nedá považovat za šťastné dítě. Já šťastná byla. Každé ráno mě na stole čekala má snídaně se sklenicí vlažné vody. S kamarádkami jsme se procházeli po městě a posuzovaly kluky, které jsme míjely. Pilně jsem se učila obvody a obsahy geometrických útvarů a příklady vhodné pro 7.ročník základní školy. Můj otec mě s úsměvem přivezl domů, kde jsme jako rodina poobědvali. Občas jsem se chytla s mámou, protože se naše názory neshodovaly. Usínala jsem s vědomím, že jsem obklopená rodinou a teplem vycházejícím z radiátoru.

Pak přišla osudová vteřina, která mě změnila. Vlastně se v důsledku té vteřiny změnilo úplně všechno. Teplo vystřídal mráz. Úsměv pohrávající na otcových rtech zmizel. Lásku a smích odvála pochmurnost, stín a ticho. Postupem času otec začal pít, užívat drogy a celkově spadl na dno, ve kterém jsem ho, ač nerada musela nechat. Já sama jsem se musela ze ztráta matky vyhrabat. Uvědomit si priority a přestat doufat, ohlížet se. Možná jsem se občas cítila provinile. Nezvládla jsem ho přemluvit k tomu, aby udělal to co já. Aby se vzchopil. Od sousedů jsem slýchávala, že musím žít dál, zapomenout, ale to všechno byly jen lži, kterými mě krmili. Bylo to podobné, jako když dítěti říkáte, že si v noci přijde pro zoubek Zubnička a místo něho tam ráno najde peníz.. Nejde jít dál a už vůbec nejde zapomenout. Něco takového prostě neexistuje. 

***

Zírám do zdi. Ta dvě slova jsou nad míru mého chápání. 

„Tvůj táta"

Vidím jeho temné oči podlité krví. Bezstarostný úšklebek a nic neříkající výraz. Vrásky kolem očí, suchou pleť způsobenou drogami. 

„Ře-řekni něco, Sam. Prosím." úzkost, která mě sužuje, mi nedovoluje vyhovět jeho prosbám. „Sam, vysvětlí-ím ti to, jen, prosím, něco řekni." stále nic. Stisk jeho ruky zesílí a já pod tím náporem prudce škubnu.

„Kdo ti ublížil?" šeptnu a netrpělivě si poposednu. Vítr, který se jako duch propletl mezi kontejnery až k nám, rozvířil pár potrhaných papírů, ledabyle pohozených na studené zemi. Podívám se směrem k rušné ulici. Každou vteřinu zahlédnu projíždějící taxi nebo dámy z vyšších vrstev oblečené do halenek, sametových sukní a kvalitních bot. Doléhá k nám časté troubení netrpělivých řidičů a štěkání psů, jež se v tiché uličce zdají hlasitější a hlasitější.

„Nevím kdo to byl, ale říkal.. Říkal, že si pro tebe přijde." 

„A jak vypadal? Co se stalo a.. Prostě mi řekni všechno," jemně ho pohladím po prstech a zavřu oči. Vnímám zrychlený tlukot jeho obětavého srdce, tep v žilách, krev proudící jeho tělem.

„Dobře," vydechne. „Spal jsem, když se to stalo. Přišli tady dva chlápci. Vzbudili mě a zeptali se na tebe. Když jsem jim neodpověděl, začali po mně řvát a mlátit mě. Jeden z nich potom odešel a ten druhý mě potom kopal a-" hlas se mu zlomil. Nechci se dívat na jeho tvář a tak mám pevně semknutá oční víčka. Jeho hlas je tak prázdný, jako kdyby z něho vymlátili emoce. Trpělivě čekám na pokračování, i když si nejsem jistá, jestli ho chci slyšet. „Když skončil, řekl, že si pro tebe přijde Jacob. Že to takhle nenechá a odešel," dovyprávěl a přitlačil si kolena k hrudi. 

„Jacob je můj otec."

„Já vím," zašeptal a jeho stisk jemně zesílil. „Už si mi to říkala," ať se snažím sebevíc, tuhle situaci nedokážu pochopit. Jak se o mně otec dozvěděl? A proč se najednou zajímá? Otázky, na které neznám odpovědi mi zaplnily mozek, jako lavina. Mé myšlenky rychle tvořily nejrůznější představy, ve snaze pochopit.

„A-a jak vypadali? Pamatuješ si něco?" otáži se a pohlédnu mu do očí. 

„Není to jedno? Už jsou pryč."

"Ne! Můžou se vrátit a já to potřebuju vědět."

„Ten co odešel byl menší, měl tmavě hnědé vlasy a piercing v obočí. A ten druhý byl vysoký. Černé kudrnaté vlasy, tmavší pleť a myslím, že měl na ruce tetování. Jo, měl britský přízvuk. To je vše, co si pamatuju," pokrčil rameny a svěsil hlavu. Zkroušeně na něj pohlédnu. Snažím si jeho slova zapamatovat a přitom přijít na nějaký rozumný důvod, který by tohle všechno vysvětlil. Jedním jsem si ale jistá. Už Colea nenechám o samotě. 

Vyfouknu vzduch z plic a doufám, že tím zmizí i můj narůstající strach.

V médiích Danielle Campbell, jako Samantha Kelly😏 

Doufám, že se třináctá část líbila. Budu ráda za každé přečtení, hlas a komentář😉😘

Czechgirl03