A close person (CZ)

9

Úsměv. Pro lidi jako jsem já, je občas obtížné na tváři vykouzlit grimasu, podobnou právě úsměvu. Ale dnes ne. Dnes je den, kdy se budu usmívat, jak nejlépe dokážu. Protože dnes se najím. A Cole.. pro něj je pár čerstvých rohlíků, jako Vánoce pro malé dítě. Párkrát jsem měla příležitost poznat, jaké to je, když máte hlad. Ale ne hlad, jako že vám neustále škemrá v žaludku. Opravdový hlad, kdy se radši ani nehnete, aby se vám v těle nerozplynula ta poslední špetka energie, kterou jste si uchovávali. Nevydáte ani hlásku, skoro nedýcháte, protože máte strach, že by to mohlo být to poslední, co uděláte. Tupá bolest, jako by ve vás žila krysa, která se rozhodla, že potřebuje vidět denní světlo. Prodírá se vašimi vnitřnostmi, krví, kůží. Ale na poslední chvíli si to rozmyslí a přestane. Po pár minutách se to opakuje a tak to jde, dokud do sebe nedostanete potravu nebo dokud nezemřete. 

Tak tohle je hlad v pravém slova smyslu.

***

„Necháme si to na večer, dobře, Cole?" neudržím zachichotání, při pohledu na jeho naduté tváře. 

„Oak," vysloví s plnou pusou rozžvýkaného pečiva.

„Řekl ti už někdy někdo, že jsi prase? Já to myslím vážně," jeho ukazováček vystřelí do vzduchu na znamení, že mám vydržet. Protočím očima. Po krátké pauze, kdy poslouchám jen ustavičné přežvykování a mlaskání, konečně promluví.

„Za prvé nejsem prase, protože by jsi tím urazila každého čuníka na světě a i když se to nezdá, jsou to velmi chytré a roztomilé stvoření. Za druhé s tebou souhlasím, že si tuhle baštu necháme na večer a za třetí.. Teď se vezmi a zajdi tohle vyhodit do popelnice, prosím," po jeho úžasném proslovu poslušně vstanu, popadnu ze země průhledný sáček a mířím s ním k nejvzdálenější popelnici, abych se mohla trochu provětrat. Hlavou mi rychle přebíhá spousta rozmazaných myšlenek, ale nějak jsem líná se nimi zabývat a tak k černé špinavé popelnici mířím bez emocí a bez myšlenek . Vyhodím odpadek, chvíli se rozhlížím po rušné ulici a následně jdu zpět. 

Míjím jeden z kontejnerů z vedlejší uličky, když v tom něco zahlédnu. O kontejner stojí opřený velký předmět. Vkročím do stínu uličky a pomalu dojdu k oné věci. Kytara. Překvapeně zamrkám a kleknu si k ní. Neodvažuji se jí dotknout, abych ji nějak neponičila, ale to mi nezabrání si ji pečlivě prohlédnout. Po krátkém zkoumání zjišťuji, že není úplně v nejlepším stavu, ale taky není na odpis. Odhodlám se a obepnu prsty kolem pražců a pevně je stisknu. Vyjdu na světlo a znovu na ni upřu svůj zrak. Na první pohled obyčejná kytara ze dřeva. Zaprášená a místy odřená a vsadím se, že je i rozladěná. Rozhlédnu se, jestli náhodou mým směrem neběží osoba, jež by byla majitelem, ale zdá se, že si mě nikdo nevšímá, ostatně jako vždycky. S kytarou míjím osoby spěchající Bůh ví kam, ale já jim nevěnuji žádný ze svých pohledů. Tentokrát jsou mé myšlenky jasné a běží jen jedním směrem.

***

„A.. proč si to sem přinesla?" nechápavě mě propaluje svými zelenými perlami a jemným nádechem modré.

„No.. To nevím, ale" rychle pokračuji, když vidím, že se jeho rty otevírají, aby mohly pronést nějakou chytrou poznámku „nechtěla jsem ji tam tak nechat. Není v úplně špatném stavu a navíc jsem vždycky chtěla hrát na kytaru," vztyčím bradu, aby bylo těší mi odporovat, i když nemám ponětí, jestli to funguje. Po mém obhajobě slyším, jak z jeho úst vychází tiché zachrochtání, které pravděpodobně mělo napodobovat smích.

„A kdo tě podle tebe bude učit na kytaru? To si budeš vymýšlet vlastní akordy a tóny?" jsem obdarována jeho sladkým úsměvem.

„Ne. Samozřejmě, že ne. Ale nejsem hluchá, tak ji trošku naladím, opráším a pak se na ni budu učit. Potom vymyslím nějakou skladbu a je to," hruď se mi nadmula pýchou při uvědomění, jak jsem vynalézavá. Každopádně to mé druhé polovičce asi nepřijde tak dokonalé.

„Jak myslíš," s těmi slovy se otočí a vykročí do ulic.

***

Jdeme v tichosti a užíváme si jemného vánku, který pročesává naše kadeře. Občas zavírám oči a vnímám jen krev v mém srdci, tep pulsující mým tělem a podrážky otírající se o chodník. 

„Chris," jedno slovo. Jedno zašeptání a čas se zastaví. Slyším mé mělké dýchání a uvažuji nad spoustou nepodstatných věcí, které mi v tuto chvíli zaplňují hlavu. I když jsem ho už párkrát viděla a mluvila s ním, stále se ve mně probouzí ten známý pocit strachu a nejistoty. Zastavím se a zaostřím zrak na osobu stojící na opačné straně chodníku. Jeho ruka kmitá ve vzduchu. Onen člověk mává a mám pocit, že je to gesto mířené právě na moji maličkost. Neudržím koutky, které  se mi při tom pohledu stočí do úsměvu. A právě tento úsměv jsem si dnes ráno slíbila, že na své tváři vytvořím a budu ho vytvářet, jak nejčastěji budu moct. Mám takové tušení, že k tomu mi pomůže právě Chris.

Tahle kapitola je celkem o ničem, ale chápejte mě trošku- potřebuju se k těm důležitým věcem nějak postupně dostat😅🙏 

V médiích Cole Sprouse, jako Cole Steward😏

Doufám, že se devátá část líbila. Budu ráda za každé shlédnutí, hlas a komentář❤😘

Czechgirl03