A close person (CZ)

24

**pohled Colea**

Je srpnový večer a hustý déšť všem naznačuje, že je podzim za dveřmi. Právě jdu z jedné uličky na jihu města, kde každý pátek jedna početná rodina vyhazuje jídlo, které nestihli za posledních pět dní zkonzumovat. Procházím kolem prosklených výloh s oblečením. Lidé si mě nevšímají. Pískám si neznámou melodii a prsty klepu o zaprášenou mikinu. Vzpomínám na svou rodinu, na sestru, kterou jsem naposledy zahlédl před 11 lety. Náhle uslyším pláč a zarazím se. Vychází z nejbližší uličky, ale mně se tam nechce. Dal jsem si slib, že se budu starat jen sám o sebe, nikdy k nikomu nepřilnu a nikdy nikomu nedovolím, aby on přilnul ke mně. Chvíli přemýšlím, vnímám jen tmu, rozetřenou po městě, obepínající paneláky, stromy a osoby směřující domů za teplou koupelí a večeří.

Vstupuji do prostoru odpadků, kontejnerů a smradu. Tlumené vzlyky narůstají na intenzitě.

„Jsi v pořádku?" optám se. Od mých chodidel odlétávají kamínky. Pláč ustal. Obcházím popelnici a zrak zaostřuju na dívku, krčící se pode mnou. Z úst vypustím přebytečný vzduch a dřepnu si „Neboj. Já ti neublížím," dívka se nekouká na mě. Oči má zaklesnuté někde za mnou. Její tělo sebou cuká v návalech vzlyků.

„K-kdo jsi-i?" vykoktá.

„Cole. Jmenuju se Cole. A ty jsi?" promluvím mile.

„S-Sam-" snaží se vyslovit jméno, ale pláč ji to nedovoluje. Slané kapky ji dopadají na tvář, vlasy má přilepené na krku a obličeji, přes sebe má přehozené roztrhané prostěradlo. Vypadá tak křehce, nevinně. Chvíli dumám nad tím, jak se asi může jmenovat, když mi do mysli vpadne jedno slovo.

„Samantha?"

Souhlasně zakroutí hlavou a prolne naše pohledy. Strach, nejistota a psychická bolest srší z jejích očí a já v tu sekundu pochopím, že můj slib je minulostí - musím ji pomoct. Zeptám se ji, jestli není hladová a když se ji v očích rozzáří jiskry, vytáhnu z kapsy tvrdý chleba a vložím ji ho do promrzlých dlaní.

„Děkuji," šeptne a zakousne se do pečiva. Sesunu se vedle ní a tiše ji pozoruju. Je z toho dost nervní, což mi vzápětí dokazuje „Nezírej," neuposlechnu její rozkaz a stále hledím na její tmavé vlasy, ušpiněnou tvář, povadlé oči a plné rty.

„Kolik ti je?"

„Sedmnáct? Proč to chceš vědět?" nedůvěřivě si mě přejede pohledem a obočí semkne blíž k sobě.

„Hele. Nechci ti ublížit. Pomůžu ti," usměju se, abych ji dokázal, že každé slovo myslím smrtelně vážně.

***

Dovyprávím naše první střetnutí a zrak zvednu k Chrisovi. Chvíli se soustředěně mračí, než zalapá po dechu.

„Vy jste bezďáci?"

„Jo."

„Proč jste mi to neřekli?! to mi celou dobu lžete? Pane Bože," frustrovaně si prohrábne vlasy a obličej schová do dlaní. Povzdechnu si.

„Hele, nech mě ti to vysvětlit. Budu se snažit ti říct všechno. A na konci se sám rozhodneš, jak se rozhodneš. Dohodnuto? Možná mě nenávidíš, ale taky to nedělám kvůli sobě, takže seď a ptej se," poručím.

„Jak dlouho se znáte?"

„V srpnu to budou dva roky."

„Co se ji stalo? Jak se dostala na ulici?" Vím, že mě bude Sam nenávidět, ale taky vím, že to jednou pochopí a odpustí mi.