A close person (CZ)

27

„Jak jsem na tohle mohla přistoupit," nechápavě zakroutím hlavou a znovu si prohlédnu vitrínu plnou knih a časopisů. 

„Neboj," konejší mě Thomas „Budeme tam jen chvilku."

„Fajn," odvětím a znovu se zhluboka nadechnu „Jdeme?" vzhlédnu k němu, přičemž se mi dostane jen souhlasného zamručení. Následně oba vykročíme k proskleným dveřím knihovny.

Když vstoupím, ovane mě příjemná vůně dřeva a zastaralých knih. Nervózně si promnu zápěstí a přešlápnu. 

„Tak kde to máš?" 

„Posaď se tu a já se mezi tím zajdu zeptat. Chodím tady tak často jako ty do nějaké restaurace," zasměje se svému vtipnému monologu, načež ho jen nemilosrdně spražím pohledem, což chápe jako pokyn k odchodu. Pomalu se rozhlížím, dokud nespatřím dvě křesla potažená látkou příjemnou na dotek. Cítím se tu kapku stísněně, i když je místnost velmi prostorná. Thomas říkal něco o tom, že je to největší knihovna ve městě, čemuž by nevěřil jen slepý. Je opravdu velká.

Konečně zahlédnu Thomase, jak na mě mává. Vstanu a vykročím jeho směrem. I přes fakt, že je tu příjemný chládek, cítím na čele krůpěje potu. Vnímám pohledy lidí, procházející kolem. Tepová frekvence se zvyšuje spolu s nepříjemným tlakem v hlavě. Když se konečně postavím vedle Toma, paní za pultem si mě zkoumavě prohlédne. Chvíli na to jen protočí očima a dál se věnuje četbě.

„No?"

„Paní říkala, že je v šesté řadě zleva u písmene B," zašeptá a mezitím přechází k oné řadě polic „Někde tady by to mělo být."

„Thomasi? Je mi nějak blbě. Nemůžeme už jít? Potřebuju na vzduch," zakňučím netrpělivě. Nohy mám jako z olova. Už jen zvednout je pár centimetrů nad zem mi dává pěkně zabrat. 

„Vydrž. Za chvilku to najdu a půjdeme," připomene mi známou frázi a znovu si projde názvy knih. Už chce něco říct, když v tom mu začne vyzvánět mobil v zadní kapse kalhot. Zrak zaostří na displej a okamžitě nechá z jeho úst  uniknout hlasitý povzdech „Ano? - Ne, teď nemůžu. - Jo -"

Dál už jeho rozhovor neposlouchám a radši přesměruji svou pozornost na knihy úhledně srovnané na policích. Prsty přejedu po jejich povrchu a při tom se snažím narůstající nevolnost zahnat do temného kouta myšlenek.

„Sam, musím jít. Ta- Samantho, jsi v pohodě? Jsi úplně bledá," zděšený pohled Thomase mi ke klidu moc nepomáhá. Chabě se pousměji. 

„No, necítím se tu moc dobře," přiznám a polohlasem, tak, aby mě nikdo neslyšel, dodám „Cítím se tu jako v kleci," náhle mě pohltí neskutečná úzkost. V očích mě začínají pálit slzy, které okamžitě zaháním „Musím na vzduch," oznámím mu ve spěchu a co nejrychleji se vydávám k východu. 

„Sam!" zaslechnu naléhavý hlas za mnou, ale ignoruji ho. Když se konečně ocitnu na rušné ulici, hluboce se nadechnu. Jako by se mé tělo probralo z noční můry - všechna bolest, úzkost a tlak ustane. 

Dveře za mými zády se hlasitě zabouchnou a vedle mě se někdo zastaví.

„Promiň. J-já tam nemohla zůstat," zašeptám a frustrovaně si prsty pročísnu vlasy.

„To nic. Moje vina. Neměl jsem tě tam tahat. Nemáš náhodou klaustrofobii?" otáže se, při čemž na mě zakotví svůj pronikavý pohled.

„Nevím. Jen.. Ani si nevzpomínám, kdy jsem do nějaké budovy vešla. Už tam nikdy nepůjdu," rozhodně semknu obočí více k sobě.

„Souhlasím. Hele, Sam. Musím jít, tak se později uvidíme?"

„Jo, jasně," usměji se na něj.

„Takže jsi v pohodě. Nemusím volat sanitku?" nedůvěřivě mě skenuje pohledem, čemuž se jen krátce zasměji.

„Ne. Jsem v poho. Už běž," zamávám mu a čekám, než se jeho postava ztratí v davu.

***

Mé nohy se loudavě sunou vpřed a já se skloněnou hlavou čekám, kdy se konečně zastaví. Podvědomě tuším, že míří do parku na onu lavičku. Bojím se tam jít, ale nedokážu se přinutit k tomu, abych tu cílovou destinaci změnila. Na hrudi mě tíží neblahé tušení. Vítr ze sekundy na sekundu zesílí. Vane proti mě a nepříjemně mě bodá do tváře. Jako by nechtěl, abych pokračovala. Taky si to nepřeji, abys věděl.

Konečně se podrážka mých bod dotkla pískové cestičky, vedoucí na místo určení. V hlavě se mi roní mnoho myšlenek, ale všechny jsou nejasné, rozmazané. Lítají jedna přes druhou a kupí se. Ztracená v myšlenkách a s pohledem stále zabodnutým v zemi k mému uchu doléhají vzdálené zvuky. Nevěnuji jim moc pozornosti. Po nějaké chvíli se ale tyto zvuky začínají zostřovat, nabývají na tvaru a já v nich náhle rozpoznávám známou melodii. Překvapeně zvednu hlavu a očima vyhledávám zdroj onoho zvuku. 

Sedí tam. Nohy skřížené v kotnících, prsty ladně klouzající po pražcích kytary. Vlasy rozcuchané, pár tmavých pramínků klasicky spadané přes oči, čelo prolezlé vráskami a oči přivřené soustředěním. Narůžovělé rty jemně pootevřené a stočené do slabého úsměvu. Jeho nevnímavost mi napovídá, že je ponořen ve vlastním světě, kde neexistuje nic, kromě jeho maličkosti a kytary.

Stojím tady jako solný sloup a zírám na člověka, jehož příchod mě změnil a já s tím nedokážu nic udělat. 

Z omámení mě dostávají až oči připomínající horkou čokoládu, které jsou zabodnuté do těch mých. Nevím, co dělat. Jestli se sebrat a utéct.. nebo se postavit mému strachu. 

Mám pocit, že ať už si vyberu jakoukoliv variantu, obě budou špatné.

Tak co na to říkáte? 

V médiích Danielle Campbell jako Samantha😏

Doufám, že se vám dvacátá sedmá část líbila. Budu ráda za každé přečtení, hlas a komentář😉😘 

Czechgirl03