A close person (CZ)

17

Oči znovu a znovu kmitají po papíře a hltají jednotlivé záhyby písmen.

Můj mozek si konečně spojí všechny souvislosti.

Zalapám po dechu a vzhlédnu. Pohled upírám někde i nikde. Skoro ani nepostřehnu, že papírek z mých dlaní zmizel. Přivírám oční víčka a snažím si srovnat myšlenky. Nevnímám nic, kromě tlukotu mého srdce a chladného vzduchu, jenž přináší dnešní podvečer.

„Co to má znamenat?" Cole vysloví jednu z mnoha otázek, na které nemám odpověď. Cítím, jak mě zaplavuje otupělost. Jako by už mě nic na světě nemohlo překvapit. Zmůžu se jen na, skoro nepostřehnutelné pokrčení ramen.

***

„Arthure, stůj!" do naší uličky vběhne malý chlapec. Jeho rezavé kadeře neposlušně trčí do všech světových stran. Zelené oči jsou mezi těmito zdmi jako malé hvězdičky, prozařující noc. Vesele se směje, dokud nezachytí mou a Coleovu přítomnost. Ztiší svůj hlásek a malinký ukazováček přiloží k ústům, roztaženým od ucha k uchu. Jen přikývnu a čekám na pokračování. Dítě se přikrade ke stěně a přikrčí se. Z tohoto konečně pochopím jeho úmysly - někomu se schovává. Protočím nad tím panenkami, ale nic neříkám. Vzhlédnu k mému společníkovi, který taktéž sleduje dění „Arthure, kde jsi!? Arthure?" hlas se nese vzduchem až k mým uším. Zní velmi naléhavě a ustaraně, ale jak se zdá, chlapci to vůbec nevadí. Stále tam sedí a tiše se hihňá. Když se jeho jméno zopakuje ještě pětkrát, povzdechnu si a vstanu z vyhřátého místa. Protáhnu se a pomalu vykročím k onomu dítěti.

„Hej," šeptnu a zastavím se asi 2 metry od něj. Otočí se mým směrem a oči se mu rozzáří.

„Potichu. Nebo mě najde," zahihňá se. Svou pozornost znovu přenese k chodníku před námi.

„Hele, třeba má o tebe starost. Měl by jsi za ní jít, co na to říkáš?" přiblížím se k jeho malému tělíčku a pohladím ho po zrzavých vlasech.

„Ne, ne. Musí mě najít, je to taková hra, víš? Musí mě najít."

„No, dobře," chvíli je ticho, které přerušuje jen občasné zahihňání, vycházející z jeho hrdla „Jak pak se jmenuješ, hm?"

„Arthur. A ty?"

„Já jsem Samantha a byla bych moc ráda, kdyby jsi šel za svojí maminkou, aby se o tebe nemusela bát."

„To není moje maminka. To je Eva. Maminka odešla do nebíčka a tatínek říkal, že se už nevrátí. A taky říkal, že je pořád v našem srdíčku. Tady," malou ručku si položí na svou hruď a pak ji položí na tu mou. Trochu sebou cuknu, ale vzápětí se tomu jen upřímně usměji.

„Arthure, kde jsi.." hlas teď zněl mnohem víc ztrápeně a ubrečeně.

„Slyšíš ji?"

„No, ale já tam nechci jít," skloní hlavu a uraženě vyfoukne vzduch z plic. Povzdechnu si a vyšvihnu se do stoje.

„A když tam půjdu s tebou?" Ruce založím v bok a vítězně se na něj zašklebím. Prudce se postaví a natáhne ke mně dlaň, kterou téměř okamžitě schovám v té své. Zasměji se nad jeho rozkošností a vykročím ze stínů. Očima těkám mezi kolemjdoucími. Zrak mi utkví na silnější ženě, sedící na lavičce. Obličej má schovaný v dlaních a prošedivělé vlasy stáhnuté do nešikovného copu. Tělo se jí chvěje a občas sebou trhne, za což můžou určitě vzlyky. Můj šestý smysl mi napovídá, že to bude člověk, kterého hledáme, což mi Arthur okamžitě dokazuje.

„Evo! Evo!" žena okamžitě zbystří a rozhlíží se. Když spatří malého chlapce, těžkopádně se nám vydá naproti. Její snědá tvář září úlevou. Arthur se mi vysmekne a utíká k oné paní. Zastavím se, abych jim nechala trochu prostoru. Dítě doběhne k ženě, která ho sevře ve své náruči a následně jej zvedá do vzduchu. Věřím, že to není nic těžkého - určitě mu není víc než pět a váží sotva 10 kilo i s postelí. Chlapec ji něco pošeptá a ona ho postaví na zem. Jeho malá packa vyletí mým směrem. Oba se na mě podívají. Arthur má na tváři veselý úsměv. Za to ženě se na čele vytvářejí starostlivé vrásky. Schová dítě za sebe a něco mu řekne. Neslyším to, ale podle jejího výrazu je to přísný příkaz. Vydává se ke mně, při čemž si prohlížím její tvář, ve snaze z něj něco vydolovat. Stažené obočí, semknuté rty do tenké linky, přivřená víčka. To vše mi dokazuje, že ze mě není nadšená. Přichází až k mé maličkosti a narušuje tak můj osobní prostor, což mě nutí ustoupit o krok zpět.

„Jak se opovažuješ dotknout se toho dítěte. Špíno," nedokáži uvěřit svým uším. Její slova jsou tak tvrdá, plná nenávisti a.. Vlastně všeho, co vídám poslední 4 roky ve tvářích lidí, pohybujících se okolo mě. Asi mě jen překvapuje, že mi to konečně někdo dokázal říct do očí.

„Vždyť jsem vám ho jen přivedla a-"

„S tebou se nebudu vybavovat. Už na něj nikdy nemluv, rozumíš?"

„Ale-"

„Rozumíš?" uslzené oči mě nenávistně propalují, intenzita jejího hlasu je natolik hlučná, až se za námi lidé otáčejí. Nevydržím nápor toho pohledu a zahanbeně sklopím zrak.

„Jo," šeptnu. Žena se otáčí k odchodu, ale zasekne se. Naposledy na mě výsměšně pohlédne a plivne mi k nohám. Pak už jen sleduji její záda, které se ode mě vzdalují. Povzdechnu si a vydávám se opačným směrem.

Cole stojí opřený o chladný kámen a pozoruje vzdalující dvojici. Zkroušeně se před něj postavím, ale ani to ho nepřiměje mi věnovat utěšující pohled.

„Nic si z ní nedělej. Lidi už jsou takoví," konečně spatřím jeho modré laguny, které mě donutí k cuknutí koutků vzhůru.

Tahle část je celkem o ničem, ale snad mi to prominete😅🙏

V médiích Danielle Campbell jako Samantha Kelly 😏

Doufám, že se vám sedmnáctá část líbila. Budu ráda za každé přečtení, hlas a komentář 😉😘

Czechgirl03