Šepot chtíče | Tomione ✔

Kapitola jedenáctá

Hermiona toho večera s funěním vycházela schody do věže, v níž se nacházel sovinec. V pravé ruce křečovitě svírala úhledný list pergamenu s jejím ozdobným písmem; dopis pro Saula Croakera.

Jakmile vkročila do sovince, do nosu ji udeřil pach výkalů a mršin, které si zřejmě sovy nechávaly jako své trofeje z lovu. Hermiona svou sovu neměla, ale to nebyl problém. Již z bývalých ročníků věděla, že školní sovy jsou takovým studentům k dispozici a uměla s nimi tedy zacházet, jak se na vznešenou poštovní sovu sluší a patří.

Byl tu jiný problém. Jelikož se nacházela ve velice vzdálené době, neměla nejmenší tušení, která ze sousty sov je školní.

Přešla k malé sově pálené, jejíž tělo bylo pokryto čokoládově hnědým peřím. ,,Ahoj sovičko," pozdravila Hermiona ptáka s modrýma očima, ,,vypadáš jako milá, hodná a přátelská - AU!"

Hermiona zasyčela a odtáhla od sovy svou ruku. Po sovím zobáku ji na bříšku ukazováku zůstala malá ranka, kterou si instinktivně strčila do pusy. ,,Ty mi asi nepomůžeš," zamumlala si pro sebe Hermiona, stále s poklovaným prstem v ústech.

Obrátila se čelem do sovince a prosebným tónem oslovila přítomné slovy. Připadala si trochu jako blázen. ,,Najde se tu nějaká milá školní sova, která je ochotná mi pomoci s doručením dopisu?"

Hlasitě polkla, když se na bidlo vedle její hlavy snesl obrovský černý Výr. Upíral na ni své jantarové oči, jako kdyby se do jejího těla snažil provrtat díru. ,,Ty?" zeptala se nedůvěřivě Hermiona.

Výr na bidlu poposkočil a naklonil hlavu na stranu. Jako kdyby ji svým výsměšným pohledem říkala: ,,Ano, já ty hlupačko."

Hermiona se přinutila k tomu, aby se v jejím těle shromáždila nebelvírská odvaha a zhluboka se nadechla. Roztřeseně pozvedla ruku a chystala se prsty pohladit majestátně černé peří.

,,To bych nedělal."

Vyjekla a sova děsivě zahoukala, než se vznesla z bidla a odlétla do trámů nad Hermiony hlavou. S divoce bijícím srdcem se ohlédla na Lyalla Lupina, stojícího ve vchodu do sovince. ,,Vyděsil jsi mě," vyčetla mu.

Omluvně se na Hermionu usmál a konečně vešel do místnosti s pečlivě zabaleným balíkem v ruce. ,,Promiň, ale jistě to bylo lepší než přijít o ruku Blackovic sovou," ušklíbl se a přešel k sově pálené, která před okamžikem klovla Hermionu do prstu.

Sova pobaveně zahoukala a kývla hlavou k Hermioně. Lyall se na ní také otočil, ale ve tváři mu hrál zvědavý výraz. ,,Nemáš nic lepšího na práci, než šmejdit v sovinci u cizích sov?"

,,Jen jsem potřebovala poslat dopis," zamračila se Hermiona a přešla k mladému Lupinovi. ,,Tvoje sova mě navíc klovla!"

Pobaveně se mu zajiskřilo v očích. ,,Jmenuje se Chwistrell," poučil Hermionu zvláštním tónem v hlase. ,,Navíc nemá ráda, když ji někdo oslovuje sovičko."

,,Ty jsi odposlouchával?"

,,Jen jsem sledoval svou sovu, za to mě do Azkabanu zavřít nemůžeš," odpověděl klidně Lyall a začal Chwistrell na pařát vázat balíček.

Hermiona se na mrzimorského studenta lehce usmála, když si všimla malého květu, připevněného na balíku. ,,Posíláš to své přítelkyni?"

,,Pěkně jsi se nám rozpovídala," zazubil se Lyall a pohladil svou sovu po levém křídle. ,,Odnes to matce."

,,Oh," dostala ze sebe rozpačitě Hermiona, zatímco Chwistrell odletěla z pozemků školy a Lyall se opřel o zeď a s rukama založenýma na hrudi čekal, co z nebelvírky vypadne. ,,Promiň, myslela jsem, že to posíláš přítelkyni..."