Šepot chtíče | Tomione ✔

Kapitola třicátá první

Na chodbách bradavického hradu bylo převelice rušno. Profesor Křiklan popoháněl skupinku prváků pryč z učebny lektvarů, která ten den obzvláště zapáchala. Ani po celém roce studií si jeho žáci očividně nezapamatovali, že je nutné se přesně držet každé věty v učebnici.

Konec školního roku klepal na dveře, stejně jako se lennost studentů hodinu od hodiny zhoršovala. Albus Brumbál byl ale jedním z mála profesorů, kteří se nad žáky slitovali a výuku pojali více méně hravě. Nechával studentům volnost, pokud ho nevyrušovali z jeho dumání. Od Hermioniny poslední návštěvy se totiž spousta věcí změnila a její odpor vůči Tomu Raddleovi se vytratil. To starého čaroděje samozdřejmě velmi překvapilo, ale čím si byl jist bylo, že návštěva této hrdé cestovatelky časem prospěla každému, komu se vryla do srdce i paměti.

Koneckonců, otázka přítomnosti slečny Grangerové byla vyřešena. Budoucí podoba Raddlea se rozhodla, že touží, aby se Hermiona stala součástí jeho života. Duch té dívky je natolik silný, že naučil Toma milovat, protože co je život bez lásky?

Albus i přes odvahu slečny Grangerové doufal, že ať je pouto které mezi sebou tyto dva protiklady mají sebevíc silné, nestáhne nebelvírku na scestí. Kdo totiž jednou sejde z cesty, jen těžko ji znovu najde.

Jeden ze studentů v jeho třídě se přihlásil a tak se na něho profesor Brumbál zaměřil přes své půlměsícové brýle. ,,Pane Smishi? Je vám snad něco nejasné?"

,,Vlastně ano, pane profesore," přiznal se hrdý člen nebelvírské koleje. ,,Je možné, aby se student po ukončení studia stal ihned profesorem?"

Brumbál překvapeně zamrkal a prohrábl si svůj dlouhý plnovous. ,,Na přemýšlení o vaší profesi v kouzelnickém světě máte ještě spoustu času, pane. Pamatujte si, že nastupujete příští rok teprve do čtvrtého ročníku, nicméně ano, pokud má student dobré předpoklady, může se z něho stát profesor ihned po ukončení studia."

Tento příběh ale nevypráví o Albusu Brumbálovi, ani jeho debatách se studenty. Nicméně, Zmijozel a Nebelvír jsou už sami o sobě hlavní protiklady bojující ve válce, jejíž začátek už si nikdo nepamatuje. Ale tato válka je jen malou překážkou oproti té, kterou se snaží překonat naše slavná dvojice.

Ta se nacházela ono ráno třetího volného dne v bradavickém sklepení. Hermiona Grangerová se za svých let v Bradavicích do ložnic zmijozelských studentů nikdy netoužila dostat a možná proto ji tam karma zavedla. S očními víčky slepenými ospalkami se probudila z dlouhého a tvrdého spánku pouze díky pohybu na druhé polovině postele.

Párkrát zamrkala, než zamžourala na postavu spící těsně vedle ní, zabalený do přikrývky v tmavě zeleném povlaku. Ačkoli viděla Hermiona zmijozelského dědice s několika výrazy v tolika náladách, ještě nikdy nespatřila jeho obličej tak klidný. Obočí vždy zamračené získalo po náročném dni svůj obvyklý tvar a dokonce i typický úšklebek z Raddleova obličeje zmizel. Pokud nespal, velmi dobře to předstíral, ale Hermiona usoudila, že to nemá tmavovlasý muž před ní zapotřebí.

Bylo už pozdě odpoledně, proto nebylo divu, že když odhrnula závěsy Tomovi postele, v ložnice zmijozelských šílenců se nikdo kromě této dvojice nenacházel. To bylo dobře, po včerejším večeru neměla Hermiona ani v nejmenším náladu na posměch od Oriona, nebo Cygnuse zapotřebí. Spali vůbec ve stejné ložnici jako Raddle? Až ve zmijozelském doupěti si uvědomila, jak málo životy svých nepřátel ve skutečnosti znala.

Přešla k zrcadlu mezi šatníky a zahleděla se sama sobě do tváře. Nedokázala si představit život nikde jinde, než v bouřlivé společnosti nebelvírských studentů, jejichž život byl samý vtip a žvást, ale v ten moment kdy stála uprostřed temného pokoje, kam s červenými plavkami rozhodně nezapadala, uvědomila si, že je ať neskutečné, jak moc jí temnota Tomova života přitahuje.