Šepot chtíče | Tomione ✔

Kapitola třicátá sedmá

Tom měl co dělat, aby se při žalostném pohledu do liduprázdného prostoru mezi regály nerozbrečel lítostí nad pomyslným pořadníkem ve společnosti, v němž jistojistě klesl v očích svých následníků a obdivovatelů v Bradavicích na úplné dno. Pracovat ve špinavé podniku v dokonale vyžehleném černém obleku skutečně nebylo nic pro něho, ale jedna jediná věc pro něho byla útěchou: šuplík za pultem zrezavělý natolik, že musel použít kouzla, aby ho otevřel, neb ani hrubá síla nestačila.

Mezi pavoučími sítěmi uvnitř se nacházely zaprášené, časem rozežrané spisy na nažloutlém pergamenu, obsahující všechny koupě, prodeje a výmény, jež pod střechou obchodu s prokletými předměty proběhly. Už nějakou hodinu seděl při mšelém světle za pultem a pročítal se jimi v naději, že nalezne zmíňku o své matce a prodeji přívězku Salazara Zmijozela.

Postupoval následovně: Určil si datum svého narození jako záchranný bod a od toho se odrazil. Pročítal každý spis od písmene k písmenu a připadal si, jako při cestování v čase, když spisy i data na nich vypsány, jako kdyby mu stárly mezi prsty, čím úporněji zmíňku o své matce hledal.

Náhle se mu svět zatočil před očima, když jeho myšlenky zaplavila Hermiona Grangerová, jeho kudrnatá nebelvírská lvice, jejíž duše syčela jakou nad touhou po dobrodružství a neznámu, které jí v dobách svého mládí Tom pomocí kouzel poskytl.

Scházela mu, jak jen hvězdy mohou scházet měsíci, když sám proplouvá temnou noční oblohou.

Dveře obchodu se náhle rozlétly do kořán a meziprostorem zazněl finální zvonečků, oznamující příchod černovlasé ženy v sametovém, krvavě červeném hábitu. ,,Merline, ochraňuj toho nebohého zaměstnaného chlapa," zasmála se skřehotavě Wal a k udivení vládce hadí slůje vstoupila dovnitř obchodu, mezi špínu a prach.

,,Co tě sem přivádí, Wal?" zamračil se Tom, protože ačkoliv mohl černovlasou čarodějku považovat za svou kamarádku, její přítomnost mu v oné slabé chvíli drásala nervy. ,,Nemáš se připravovat na svatbu? Přeci nemůžeme dopustit, aby Orionovi bez rozloučení zmizela nevěsta za jiným mužem," uchechtl se hadí král, načež se Walburga pouze pohaveně ušklíbla, jak měli všichni zmijozelští ve zvyku.

Okázale ignorovala však otázku muže, v jehož posteli nejednou složila hlavu a zahleděla se na stříbrný diadém vysévaný černými kameny, jejichž vnitřek se nezdál být ani tvrdý, ani plynový. Uvnitř kamenné skořápky vzduchem proplouvala hmatatelná černá magie a vypadalo to vskutku nádherně. Možná proto ve Wal diadém probudil takový zájem, že se dokonce zeptala: ,,Co to je?"

Tom, jakožto jeden ze tří zaměstnanců líně mávl k vysvětlující cedulde uložené vedle exponátu a nezáživně převyprávěl příběh oné ozdoby do vlasů. ,,Je to poklad předávající se z generace na generaci v jedné mocné rodině z dalekého Ruska. Ženy z daného rodu kameny v diadému začarovaly tak, aby na hlavě její nositelky zářila jako hvězda v očích všech, co jí spatřily. V ten moment, kdy žena z rodiny Bolševiků vstoupila mezi lid, učarovala svým výjevem každého muže i každou ženu."

,,Chci ho," zajiskřilo mladé Blackové v očích, zatímco hladově přejížděla dobrém konečky svých prstů. ,,Však víš, tradicí je mít na svatbě něco modrého, něco půjčeného a starého."

Tomovi přes tvář přeběhl jakýsi stín, možná strachu? Nedokázal si totiž představit sám sebe na svatbě oné hadí královny, které bude trůn náležet ještě několik let po jejím odchodu z magického institutu. Ona sama byla ztělesněním ženskosti, pokud budeme brát v potaz pouze její vzhled, neb uvnitř byla prohnilá skrz na skrz a když ho vzrušovala svou pouhou přítomností, co teprve s tou pekelnou korunkou na hlavě?